Babu Kakkaniyil je katolickým knězem a členem kongregace SVD. Již devět let působí v indickém městě Pune v neziskové organizaci Sarva Seva Sangh. Jako sociální pracovník zde pracuje s dětmi z rizikových skupin, především s těmi, které utekly od svých rodin na venkově a žijí v ulicích velkoměsta.

 

Můžete děti, se kterými pracujete, nějak popsat?

Jedná se o kluky i holky. Nejmladším z nich je kolem šesti let. Pochází z nejchudších společenských vrstev indického venkova. Jejich rodiče většinou nemají žádné vzdělání, pracují jako dělníci, domácí pracovníci atp. Nejvíce z nich pochází z chudých států, jako je Chhattisgarh, Bihar, Uttar Pradesh, dokonce i ze severovýchodu. Máme tu lidi z Karnataky, Andra Pradeshe, Západního Bengálska a samozřejmě i z chudších části Maháraštry.

 

Proč v Indii utíká z domovů tak velké množství dětí?

Existuje celá řada důvodů, proč děti utíkají od svých rodin a z rodných vesnic. Většina z nich přichází z venkova a potom žije na ulicích a nádražích ve městech. Hlavním důvodem je chudoba, rodiče nemají peníze, aby se o děti postarali. Svou roli hrají také špatné zkušenosti ze školy, domácí násilí a rozbité rodinné vazby. V Indii je stále více rozvodů, otec si najde novou ženu či matka nového manžela, dítě ale nedostane nové rodiče – pouze adoptivní. To také může být důvodem, proč se dítě rozhodne utéct. Děti, které utíkají, většinou nemají žádný plán, nemíří do konkrétního města. Nasednou na první vlak a vystoupí kdekoli se jim zamane.

Dalším důvodem je samozřejmě také to, že velká města nabízí řadu podnětů, které děti lákají. Nabízejí “anakondí život” – svobodu a nezávislost na komkoliv. Když dítě uteče do města, není zodpovědné rodičům ani učitelům. Může si dělat, co chce.

 

Jak reagují rodiny, když zjistí, že jejich dítě zmizelo?

To je velmi zarážející věc. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, proč se rodiče nesnaží své děti najít. Oni to zkoušejí pár dní, a pak toho nechají. I rodiče, kteří žijí s dětmi na ulici, nemají problém nám své děti přenechat a více se o ně nestarat. Pokud by k nim někdo přišel domů a řekl: „Vezmu si vaše dítě na starost”, tak by je klidně předali. Rodinné vazby jsou velmi slabé. A to především kvůli chudobě.

 

Z jakých náboženských skupin děti pocházejí?

Máme hinduisty, muslimy a mnoho dětí, které nemají potuchy o jakémkoli náboženství. Zatím jsem nepotkal žádné dítě z křesťanské rodiny. Jako katolický kněz z toho mám radost. Domnívám se, že v křesťanských rodinách bývají vazby silnější a proto děti neutíkají. A to i přesto, že i mezi křesťany žije řada rodin v absolutní chudobě.

 

Máte představu, kolik takovýchto dětí na útěku je v Pune?

To je velmi obtížná otázka. Jen na hlavním nádraží jsou to určitě stovky. Ale neznamená to, že tam jsou pořád. Někdy tam jen přespávají a jindy chodí po okolí a žebrají. Mnoho z nich cestuje z jednoho nádraží na jiné, ve vlaku zpívají písničky a vybírají peníze. A nádraží nejsou jediným místem, kde děti najdete. Třeba pod každým mostem přebývá spoustu lidí. Žádné statistiky neexistují.

 

 

Takže, když děti utíkají, používají především vlaky?

Většinou jezdí vlakem. Nekoupí si lístek, procházejí sem a tam, někdy zpívají písničky, a žebrají. Když je někdo chce z vlaku vyhodit, tak se přesunou třeba na záchod, nebo vystoupí na náhodné stanici. Některé děti nezůstávají na jednom místě, ale stále se přesouvají. Když se někde dobře žebrá, zůstanou tam déle, když se jim na místě nelíbí, jedou jinam.

 

Kde děti, se kterými pracujete, žijí?

Na situaci těchto dětí je potřeba se dívat v širším kontextu. Z venkova do měst migruje obrovské množství lidí. Je to spojeno se změnami ekonomického systému, ve kterém hraje zemědělství stále menší roli, a práva zemědělců bývají porušována. Většina půdy patří státu – lidé, kteří na ní žijí, na pozemek nemají právní nárok. Po celé zemi se například staví velké množství vodních nádrží a průmyslových komplexů. A obyvatelé daných území jsou vyhnáni, nebo tam nemohou žít kvůli znečištění. I z těchto důvodů jsou indická města přelidněna. I pro středostavovské rodiny bývá problém sehnat si uspokojivé bydlení. Nejchudší lidé, samozřejmě včetně osamocených dětí, žijí na ulici. Ulicí mám na mysli jakýkoli veřejný prostor. Může to být i škola, autobusová zastávka, místa podél silnic. Mnoho dětí žije na vlakových nádražích.

 

Proč právě tam?

Z několika důvodů. Zaprvé, na nádraží je velmi anonymní prostředí. Lidé tu pouze procházejí a nevěnují si vzájemně pozornost. Anonymita je pro děti zásadní podmínkou k přežití, pokud chtějí žít nezávisle na komkoliv. Zadruhé, na nádraží je k dispozici zdarma voda, jsou tam záchody a také jednoduchý přístup k penězům. Lidé žijící na nádraží se věnují žebrání, jsou mezi nimi kapsáři i malí prodavači.

 

Co mohou chudé děti na nádraží prodávat?

Odpadky. Některé děti třeba sbírají prázdné PET lahve, naplní je vodou a pak prodávají za pět rupií. To je o pět rupií méně, než kolik je běžná cena balené vody, takže si to od nich hodně lidí koupí. To, že v lahvích není pitná voda, samozřejmě nevědí.

 

Kolik peněz si může dítě vydělat?

Znám děti, které každý den vyžebrají i pět set rupií. Je to proto, že se na nádraží pohybuje obrovské množství lidí, nepřicházejí ti samí každý den. (v Pune si dělníci na stavbě za jeden den vydělají dvě stě rupií, lépe placené práce se pohybují v řádu stovek rupií na den  – poznámka autora) Velký problém je, když se děti naučí krást tak, aby je nikdo nechytil. To je velmi snadný způsob jak získat peníze, proto je takové dítě velmi náročné přesvědčit, aby s tímto způsobem obživy skončilo. Dalším problémem je, že mnoho dětí pracuje, krade nebo žebrá z donucení svých rodičů.

 

Rodiče po svých dětech chtějí, aby žebraly nebo kradly?

Ano. Pro některé rodiče to je nejjednodušší způsob příjmu. To, co se děje, je určitý oxymóron. V běžných rodinách jsou děti materiálně závislé na rodičích, ale u některých velmi chudých rodin je to obráceně. Pro děti je mnohem jednodušší se schovat nebo zapůsobit na lidi a něco vyžebrat. Rodiče ráno pošlou děti na nádraží a pak celý den pracují na stavbě, nebo jen sedí a z povzdáli dítě pozorují. Měli jsme například holčičku, kterou maminka každé ráno posadila na vlak a večer jí přicházela vyzvednout. Holčička měla přikázáno přinést každý den alespoň dvě stě padesát rupií. Rodina byla na těchto příjmech absolutně závislá.

 

Jakým způsobem s dětmi žijícími na ulici navazujete kontakt?

To je velice obtížné a trvá to velmi dlouho, protože tyto děti na začátku nikomu nedůvěřují. Běžně se stává, že mi dítě při prvním setkání řekne vymyšlené jméno. Když ho potkám příště a zeptám se ho, řekne mi úplně jiné jméno. Když se zeptám, odkud je, řekne třeba, že z Kolaphuru, což je jedno město v Maharáštře. O týden později uvede úplně jiné místo v jiném státě. Pravé jméno a místo původu nám děti prozradí často, až když přijdou k nám do střediska a získají naši důvěru.

 

Takže zjistit jejich životní příběh a dopátrat se, odkud pochází, bývá velmi obtížně?

Velmi obtížné. Oni totiž vědí, že pokud odkryjí svou identitu, může je to ohrozit.

 

Jde o to, že se třeba obávají svých vlastních rodičů?

Ano. A nejen jich. Rodiče mohou zmizení dítěte ohlásit na policii a policie, pokud zná jméno a místo původu, může dítě vrátit. Je potřeba mít na paměti, že děti utíkají proto, že jim bylo ublíženo. Jsou to oběti různých druhů násilí a zneužití. Nejen od rodičů, ale třeba i ve škole, nebo ze strany policie. Stává se, že policista nemůže najít zloděje, proto si vytipuje bezbranné dítě a označí ho za viníka. Policista tak slaví úspěch, nevinné dítě je potrestáno. U takovýchto dětí je pak náročné získat jejich důvěru.

 

A pokud jejich důvěru získáte, dostanou ve vašem středisku ubytování a vzdělání?

Některé děti souhlasí s pobytem ve středisku, ale po nějaké době se rozmyslí a vrátí se na ulici. Máme šťastné příběhy a máme příběhy se špatným koncem. Některé děti se nám podařilo zachránit před žebráním a dnes jsou dospělí a normálně pracují. V našem případě není možné měřit úspěch jako ve škole. Každé dítě, které ukáže alespoň trochu zájmu opustit ulici, je stoprocentní úspěch. Každá malá změna smýšlení a drobný zájem o vzdělání je pozitivní výsledek.

 

Dejme tomu, že dítě souhlasí s pobytem ve středisku a vychodí školu. Co se s ním stane potom?

Ve středisku se jim nesnaží dát jen základní vzdělání, ale také psychosociální podporu, včetně speciálních kurzů, aby se dokázali začlenit do běžné společnosti. Mnoho z dětí, které jsme měli dříve ve středisku, dnes pracuje. Pracují v obchodních centrech, v garážích, jako elektrikáři… Dokonce někteří i vystudovali vysokou školu a dnes pracují třeba v IT průmyslu, který v Pune zažívá velký boom. Jedna holka se dostala na medicínu, kam jsou velmi náročné přijímačky. S některými jsme stále v kontaktu. Normálně pracují a jsou nám velmi vděční. Samozřejmě ne všechny děti jsou vděčné a úspěšné. Vděk lze očekávat od normálních dětí, my ale pracujeme s dětmi speciálními. Pokud bychom očekávali běžné způsoby chování od speciálních dětí, byl by to náš problém, ne jejich.

 

Mimo to, že dětem dáváte vzdělání, se také snažíte dostat je domů. Jak toto probíhá?

Děti k návratu nenutíme, ale pokud projeví zájem, uděláme vše proto, aby se opět dostaly ke své rodině. To bývá občas velmi náročné, protože děti si ne vždy pamatují jména rodných vesnic nebo nádraží, kde nasedly poprvé do vlaku. Například v roce 2007 jsme tu měli kluka, který neuměl anglicky, hindsky ani mahárástky, což jsou tři jazyky užívané v Pune a pro přežití zde je potřeba znát alespoň jeden z nich. Jediné co věděl, bylo, že pochází ze státu Assam. Poskytli jsme mu vzdělání a po několika letech, když už mu bylo osmnáct, se rozhodl vrátit. Jenže jméno nádraží, které mi řekl, jsem na žádné železniční mapě nemohl najít. Místo jsem našel, až když jsem kontaktoval kolegy z naší kongregace, kteří působí v Assamu. Vydali jsme se tam, cesta nám trvala tři dny. Našli jsme jeho vesnici, ale chlapec nebyl schopen identifikovat rodný dům. Až jeden kluk chlapce poznal a přivedl nás k jeho rodině. Vrátil se domů po sedmi letech. Každému dítěti, které projeví zájem, pomůžeme vrátit se domů ke své rodině.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text byl původně uveřejněn na webu rozvojovka.cz