Když americký klient značky Samsung hledá radu v on-line poradenství na webu společnosti, nemá pravděpodobně ani tušení, že po chatu možná komunikuje s Kamalem. Kamal v životě neopustil rodný indický stát Maháráštra a svůj pracovní jazyk – angličtinu – se naučil až po příchodu do rychle se rozvíjejícího města Pune. Pro firmu zprostředkovávající on-line podporu pro Samsung pracuje v devítihodinových směnách, které začínají pozdě odpoledne a končí o půl třetí ráno, protože pracovní doba je přizpůsobena denním hodinám v USA. Kamal musí být schopen pohotově reagovat až na tři chaty zároveň a vyznat se ve všech produktech Samsungu, včetně veškerých aktualizací. Práci i přístup manažerů si Kamal chválí, a to i přesto, že jako zaměstnanec je povinen tři dny v týdnu nosit formální oblek, což je s ohledem na vykonávanou práci prakticky zbytečné nařízení.
Svou práci má ráda také Mangal. Ve Vodafonu se stále ještě zacvičuje, ale už mluví o zajímavé práci v IT, týkající se analýzy tzv. „big data“ o chování zákazníků pro potřeby společnosti. Líbí se jí přístup nadřízených, firemní benefity i zařízení kancelářských prostor. Tři tisíce zaměstnanců na pobočce v Pune mají v dispozici nejen dobrou kantýnu, ale také třeba prostory vhodné k odpočinku. Při hledání práce se Mangal rozhodovala mezi městy Pune a Bangalore, které v současné době patří mezi několik nejrychleji rozvíjejících se indických měst s mnoha pracovními příležitostmi v IT i mnoha jiných oborech. Úspěch v přijímacím procesu u mezinárodní telekomunikační společnosti rozhodl. Mangal se do Pune přistěhovala z menšího města pět hodin jízdy od Pune, ale její kolegové pochází i z podstatně vzdálenějších částí Indie. „Přichází sem mnoho studentů a absolventů z Kašmíru, z Keraly, z Uríši, jsou tu i lidé z Nagpuru a Bengálska. Někteří musí cestovat dva nebo tři dny, aby se dostali zpátky domů. Pro možnost zde pracovat obětují vše – rodiny, domov…“ říká Mangal a dodává, „ale domnívám se, že po nějaké době se tu všichni cítí dobře.“
Žít si jako v Evropě
Za rozvojem tzv. „metro cities“ stojí velké zahraniční investice západních a nadnárodních korporací, které využívají místní levnou, ale vzdělanou pracovní sílu. Boom v Indii zažívá IT sektor, je tu mnoho podpůrných služeb, jakými jsou call centra nebo on-line podpora, které se věnuje Kamal. Svou roli hraje rychle rostoucí počet absolventů výpočetní techniky a příbuzných oborů. I v menších městech ve venkovských oblastech fungují mnohdy soukromé vysoké školy, které se na práci s počítači zaměřují. Práce v oboru se dá sehnat stále prakticky pouze ve velkoměstech, proto studenti žijící mimo velkoměsta již během studia berou jako samozřejmost to, že jako absolventi se budou muset přestěhovat jinam.
Do Pune se v posledních letech přistěhovaly stovky tisíc lidí z různých částí Indie, od chudých venkovských oblastí po státy s relativně vysokou životní úrovní, jako Kerala či Goa. Město láká i obyvatele nedaleké Bombaje, významného centra indické ekonomiky. Díky zahraničním investicím se v Pune otevírá řada pracovních pozic v širokém spektru oborů. Migranti zde často nemají problém navázat kontakt s krajany ze státu původu ani seznámit se s lidmi z odlišných kultur. Ve městě panuje náboženská tolerance, na kastovní příslušnost se tu příliš nehledí. Lidé se tu necítí tolik svazováni tradicemi jako v jiných částech země. Studentka z Keraly říká, že v rodné vesnici by nemohla sama jít po setmění po ulici, protože by to sousedům připadalo podezřelé. Zde se cítí svobodnější, nikdo její chování neustále nekontroluje a nehodnotí. Uvolněnější životním styl se projevuje i třeba v růstu nových obchodních center, jejichž nabídka se příliš neliší od toho, co známe v Evropě. Lidé si pochvalují úroveň místního zdravotnictví, úroveň školství, a to od základního až po vysoké, ale také místní klima. Díky své poloze dál od moře a v blízkosti hor jsou tu příznivější teploty i nižší srážky než ve většině Indie. Z rozhovorů s přistěhovalci se zdá, že Pune je v jejich očích nejlepším městem v Indii.
Spolu s rostoucí střední třídou zde také rostou luxusní bytové komplexy, respektive výškové budovy nabízející bydlení „jako v Evropě“. Byty, které se svojí velikostí i vybavením opravdu evropskému standartu opravdu velmi podobají, si může dovolit stále více lidí. Developeři se v boji o klienty předhání v poskytování nadstandardních služeb, jako jsou dětská hřiště či plavecké bazény přímo v bytovém areálu.
„A for apple, B for ball“
V hale s betonovou podlahou, která by mohla dobře sloužit jako sklad stavebního materiálu či továrna, se nachází zhruba osmdesát dětí. V zavěšených šátcích pospávají několikaměsíční miminka, na rozdrbaných rohožích pak sedí děti starší děti zhruba do věku čtrnácti let. Nejmladší dítě sem bylo umístěno, když mu bylo pět dní. O děti v tzv. Day Care Centru se starají tři zaměstnankyně lokální neziskovky. Zařizují pro ně jednoduché jídlo a snaží se je smysluplně zabavit. Hraček i jiného vybavení je tu poskrovnu, děti jsou na chudobu zvyklé. Pořádek si tu pracovnice zjednávají direktivně – hluk zle často utišit jen hlasitým křikem a zlobivému dítěti je běžně pohrozeno klackem. Nejmladší ze zaměstnankyň si vzala několik nejstarších dětí stranou a učí je základy jazyka a matematiky, aby, pokud se seženou sponzoři, byly děti připravené k nástupu do školy. Výuka většinou probíhá metodou opakování. Děti tak mnohdy umí odříkat „A for apple, B for ball, C for cat…“ nebo napočítat do sta, ale samostatné znaky pro jednotlivá písmena již pojmenovat neumí a nechápou systém desítkové soustavy. Oblečení dětí bývá špinavé, ale slušivé. Dívky na sobě běžně mají šaty a hezké šátky. Navzdory chudobě jsou samozřejmostí mnohé ozdoby, náušnice, náramky na rukách i na nohách, lakované nehty. Na svůj zevnějšek dbají i maminky, které přicházejí nakojit děti v krátkých pracovních pauzách. Ženy mají ve tvářích vrásky a jsou sedřené namáhavou prací. Přestože vypadají velmi sklesle, je jim často jen něco málo přes dvacet let.
Nacházíme se uprostřed slumu v prašném a špinavém prostředí v blízkosti stavby nového bytového komplexu. Day Care Center je jedinou možností, jak děti ochránit před tím, aby se celý den potulovaly mezi jednoduchými plechovými přístřešky, na stavbě nebo venku na ulici. Slum je určený zhruba tisícovce dělníků, kteří na stavbě pracují, a jejich rodinám. Developer pro dělníky zajišťuje chatrče, elektřinu, vodu z cisterny a suché záchody. Lidé zde pracují šest a někdy i sedm dní v týdnu od rána do večera. Za jeden den práce dostanou dvě stě rupií, což je zhruba sedmdesát korun. Když bereme v potaz, že z tohoto platu je třeba zabezpečit rodinu a někdy i odeslat část peněz příbuzným na venkov, vychází z toho, že mnozí ze zaměstnanců mohou žít pod hranicí absolutní chudoby.
Stejně jako pracovníci v oblasti IT i stavební dělníci se do Pune přistěhovali za prací a vyšším životním standardem. Pocházejí především z chudších venkovských oblastí, kde pro ně není pracovní uplatnění v zemědělském sektoru z důvodu přelidnění, technologickým a klimatickým změnám, vlivu velkých korporací atp. Přichází sem mnoho mladých lidí hned po překročení prahu dospělosti, svobodní muži, kteří si chtějí vydělat a pokračovat jinde, i mladé manželské páry. V současné době zde již pracují i dělníci, kteří ve slumu prožili dětství a ve svém životě nepoznali jiné alternativy. Práci zde dostanou i negramotní lidé, ale vyskytují se zde i lidé s maturitou, které z jejich rodných vesnic vyhnala chudoba. Díky vysoké míře migrace a silným rodinným vazbám developerská společnost nemusí dělníky shánět prostřednictvím inzerátů. Ti, kteří zde najdou práci, předávají informace o pracovních možnostech příbuzným a přátelům, kteří se přistěhují za nimi. Přestože někteří dělníci zde zůstávají řadu let, většinou se jedná o sezonní zaměstnance. Pracovníci se mohou kdykoli vrátit do své vesnice nebo odejít na jiné pracoviště či do jiného města, pokud na to mají finanční prostředky.
Nerovnost pro každého
Kontrast mezi obyvateli slumu a moderních bytových komplexů je jednou z ukázek vysoké sociální nerovnosti, která je pro indická města typická. Bohatství a projevy ekonomického růstu zde existují v těsné blízkosti městské chudoby. Chudší část populace se mimo práce na stavbě snaží získat příjem z dalších podřadných prací. Například tisíce žen z nižších vrstev denně dochází do bytů středostavovských rodin jako domácí pracovnice, tedy většinou za účelem úklidu či přípravy jídla. Pracovnice, která každý den přijde do bytu svého zaměstnavatele umýt nádobí, dostane za měsíc práce 600 rupií, za každodenní vaření to mohou být 2 000. Pro klienta to může být laciný způsob jak si ušetřit povinnosti, pro pracovnici významný příjem, který ale sám o sobě nestačí. Aby si jedna domácí pracovnice vydělala dostatečné peníze, musí najít náročného klienta s mnoha požadavky, nebo každý den obejít více bytů a v každém udělat nějakou menší práci.
Jak bylo zmíněno již výše, Pune svým obyvatelům nabízí mnohé služby, které v jiných částech země zdaleka nemusí být samozřejmostí. Benefity jsou ale každému dostupné jen do té míry, do jaké si je schopen je zaplatit. To ale neznamená, že by mezi chudými a bohatými existují jasně vyznačené hranice, které nezle překročit. Kvalitní vzdělání v angličtině si sice mohou dovolit jen majetní, na druhou stranu i děti ze slumu se tu mohou dostat do lepší školy než v rodné vesnici. Zároveň také neplatí, že by práce pro zahraniční korporace zajišťovala nadstandartní blahobyt. Kamal se svojí rodinou obývá jednu místnost v původně nebytovém prostoru a Mangal žije v dívčím hostelu určeným sociálně slabším studentkám a osobám s nízkým příjmem. Dobře placená práce není samozřejmostí i kvůli inflaci vzdělání v oboru informatika. Při bližším pohledu na společnost v indických městech lze spatřit třídní systém, který má mnohem komplikovanější strukturu než na Západě.
Nerovnost je zakotvena také v jazyku. V Pune se používají řeči tři – angličtina, hindština a maráthština, plus mnohé další jazyky migrantů z jiných částí Indie. Problém je v tom, že anglicky hovoří spíše střední a vzdělané vrstvy, hindštinu, ač oficiální jazyk Indie, obyvatelé některých států vůbec neznají a maráthština se používá pouze ve státě Maháráštra. Díky vysokému podílu migrantů a různé úrovně vzdělání je tu zcela obvyklé, že zde člověk ovládá třeba pouze jeden ze zmíněných jazyků. Angličtina je podmínkou k dobře placené práci, ale při běžné komunikaci v obchodě může být výhodnější hovořit maráthsky. Jazyková bariéra proto limituje příslušníky všech společenských vrstev.
Veřejné vs. soukromé
Velké rozdíly se projevují především v pohledu na veřejný a soukromý prostor. Stereotypní indický obrázek krávy v ulicích Pune zas tak často k vidění není, ale prasat se tu toulají celá stáda. Pasou se ve všudypřítomných odpadcích, o jejichž likvidaci se tu nikdo dostatečně nestará. Veřejný prostor je prostorem špíny, nedisciplinované dopravy a chudoby. Soukromé bytové komplexy jsou pak ostrůvky čistoty a bezpečí, ovšem za cenu ostnatého drátu oddělujícího oba světy od sebe a přítomnosti non-stop ochranky. Ochranka střeží i každý větší obchod. Při vstupu do samoobsluhy vyžaduje od zákazníků odevzdání zavazadla do malé „šatny“, při vchodu do obchodního centra musí každý projít kontrolou jako na letišti.
Kromě chaotické změti jazyků, náboženství, etnik a mnoha sociálních vrstev ve společnosti se nepřehledným stává i město samotné. Novostavby v jeho okrajových oblastech vyrůstají bez jakéhokoli promyšleného územního plánování a dřívější infrastruktura není dostatečným způsobem modernizována a rozšiřována. V blízkosti některých staveb lze předpokládat, že až se do bytů nastěhují bohatší rodiny s auty, bude šířka již dnes vysoce frekventované silnice kriticky nedostatečná. Nové části města rostou rychlejším tempem, než jakým je možné na změnu reagovat. Například hustě zalidněná čtvrť Vagdaon Sheri měla ještě na začátku století relativně vesnický charakter a ještě před pár lety byla část jejího území pokrytá lesem, po kterém dnes již není ani památky.
Neděle v parku
Je nedělní odpoledne a park ve čtvrti Vagdaon Sheri se plní lidmi. To, že obyvatelé okolní zástavby míří zrovna sem, je logické – jedná se o jediné místo v docházkové vzdálenosti, kam lze ve volném čase zajít. Všude jinde je zástavba, slumy, rušné silnice, hromady odpadků. Na kraji parku stojí rozestavěný hinduistický chrám, některé z žen jsou zahaleny šátkem či burkou, chodí sem křesťané z místní farnosti. Děti si tu hrají bez kontroly dospělých kriket nebo indickou variaci na hutututu. Potkáte tu skupinku kluků s výbornou angličtinou i děti ze slumu. Prochází se tu i skupinka stavebních dělníků. Mají na sobě hezké kalhoty a bílé košile, vizuálně se příliš neliší od manažerů. Mladý park je stále ještě ve výstavbě a podléhá kontrole ochranky. Přesto již dnes tu najdete velké dětské hřiště nebo řadu protahovacích nástrojů po dospělé. K dispozici je záchod, voda i odpadkové koše. Panuje zde pohodová atmosféra, na trávě posedávají skupinky kamarádů, lidé fotí selfiečka. Zdá se, že v parku jsou si všichni rovni a nikomu z přítomných to problém nedělá. To, jestli je ale situace v parku začátkem trendu, kdy se rozdíly mezi lidmi budou díky ekonomickému růstu pomalu zmenšovat, zůstává otázkou, na jejíž odpověď si budeme muset počkat.
V článku byly použity informace z výzkumu k diplomové práci. Jména osob byla změněna.
Text byl původně uveřejněn na webu rozvojovka.cz