Sedm problémů pana Jaroslava

Prvním problémem pana Jaroslava jsou psí hovna. Abychom byli přesní – štvou ho pejskaři, kteří neuklízejí po svých mazlíčcích. Upřímně řečeno, pan Jaroslav nechápe, jak může někdo obrovskou dogu nebo starého opelichaného vlčáka považovat za mazlíčka, ale nikomu toto označení nevymlouvá. Stejně tak panu Jaroslavovi nejde na rozum, jak někdo může s takovýmto ohromným zvířetem sdílet malý byt v činžáku. V domě, kde pan Jaroslav bydlí, žijí čtyři rodiny, které vlastní psa. Když se psi náhodou potkají na schodech, štěkají na sebe tak zuřivě, že se to nedá poslouchat. Naštěstí se to příliš často nestává, neboť každý ze psů je veden na pravidelné procházky v jinou denní dobu, podle časových možností svého majitele.

Někteří psi jsou poslušní, jdou pomalu těsně vedle svých páníčků či paniček, ale jiní jsou již méně poslušní a každou chvíli se rozeběhnou za vrabcem či za jiným pejskem, nebo se začuchají a nechtějí se ani hnout. Někteří psi nepříjemně štěkají a dorážejí na chodce, což je krajně nepříjemné. Všichni psi bez rozdílu ale čurají na zdi a na sloupy a dělají hovínka. A to pana Jaroslava opravdu štve.

Pan Jaroslav jde třeba po ulici, proti němu kráčí paní s pejskem, pejsek se zastaví přímo před ním a uprostřed chodníku se vykadí. Paní dělá jakoby nic, dívá se jinam, zatáhne za vodítko a i se psem odejde pryč.

Všude, kudy pan Jaroslav chodí, potkává psí výkaly. Na ulici, na nábřeží, na trávníku kteréhokoli parku, na tramvajovém ostrůvku. Jeden exkrement už viděl dokonce i na přechodu pro chodce uprostřed silnice vedoucí k mostu Barikádníků. Už se ani nemůže pořádně dívat kolem sebe, jak se pořád dívá pod nohy, aby viděl, kam šlape. A přesto, minimálně jednou týdně si nějaké hovínko odnese na botě. Stalo se mu, že si šel vyzvednout důchod a na poště zrovna byla fronta. Paní, co stála před ním, jej pustila před sebe, že se jí prý udělalo nevolno, že se musí projít na čerstvý vzduch. Pak si všimnul, že má na podrážce rozpláclou hnědou smradlavou hmotu a pár kousíčků této hmoty se válelo na linoleu, kterým mají na poště pokrytou podlahu. Pan Jaroslav potom ještě dva týdny proklínal každého psa a každého pejskaře, kterého potkal. Jak jsou ti psi a ti jejich lidé bezohlední!

Pan Jaroslav nikdy psa neměl ani nikdy žádného mít nechtěl. Nikdy nepocítil onu potřebu starat se o zvíře. Jeho syn Honzík si před lety vyškemral křečka. Křeček je malý, dá se přetrpět. Jednou utekl z klícky a okousal záclony v ložnici. Syn dostal vyhubováno, příště ať si klícku lépe ohlídá. Příště, když křeček utekl, prohledal Honzík celý byt, ale nikde po křečkovi nenašel ani stopu. Křeček zmizel. Žádné další zvíře už pan Jaroslav v bytě nepovolil.

 

 

Druhým problémem pana Jaroslava jsou bolavá kolena. To víte, pan Jaroslav už také nepatří k nejmladším generacím. Jeho kolena už něco zažila. Kolik toho s nimi nachodil a naběhal, kolik se s nimi odchytal fotbalových zápasů! Ale teď už neslouží, jak mají. Kdykoli pan Jaroslav někam jde, snaží se najít takovou cestu, na které je co možná největší množství laviček. Bohužel některé lavičky se ze dne na den objeví povalené nebo rozbité škodolibými vandaly. Proto se ani na ty osvědčené nedá zcela spolehnout.

Když má opravdu velké bolesti, bere si s sebou na procházky černě lakovanou dřevěnou hůl. Doma má také dvě francouzské hole, ale ty používat odmítá. Honza, to je jeho syn, ho pokaždé nabádá, aby bez nich nikam nechodil. Jako by si nepamatoval, jak jsem ho učil hrát fotbal! myslí si Jaroslav o svém synovi. Mrzí ho, že v něm Honza už dávno nevidí silného otce a nejlepšího fotbalistu, svůj velký vzor a největšího hrdinu, ale jen bezvýznamného mrzáka. Už je to hodně let, co spolu chodili na výlety po lesích a dělali dlouhé túry po horách. Tenkrát ve Vysokých Tatrách Honzík hekal, že už dál nemůže a táta byl v plné síle. A to navíc na zádech nesl ještě Vojtu, Honzova mladšího bratra! Když má Honza zase ty svoje řeči o výhodě francouzských holí, vzpomene si pan Jaroslav na dovolenou u Baltského moře ve Východním Německu, kde spolu se svými syny běhal každé ráno po pláži, vlny se rozplývaly po břehu a jeho nohy se bořily do mokrého písku. Tehdy ještě s koleny žádné problémy neměl, běhal rychle, krásně plaval, čutal si s kluky míčem.

O jedné z těch několika dovolených u Baltu ukázal Jaroslav Honzovi prstem na obzor a řekl mu, že tamtím směrem je Švédsko, země, do které se nikdy nepodívá. Před čtyřmi lety byl Honza se svou manželkou ve Švédsku na dovolené a poslal tátovi pohled, kde stálo, že se ve svém tvrzení, proneseném za dob tuhé normalizace, hluboce mýlil. Honza to myslel dobře, chtěl tím vyjádřit radost nad změnou poměrů, ale Jaroslava se způsob, jakým Honza text na pohledu formuloval, velice osobně dotkl. Tak nejen že z něj synátor dělá mrzáka, ale už jej považuje i za idiota!

Co Jaroslava štve, je to, že Honza svými názory značně ovlivňuje svou matku. Jednou za čas si vyposlechnout Honzovy narážky na jeho zdravotní stav by ještě nebylo tak strašné. Horší je, že po každé Honzově návštěvě Jaroslavovi jeho manželka tyto poznámky dva týdny den co den papouškuje. Pořád ho nabádá, aby se více šetřil, aby nikam nehodil, když nemusí, nebo naopak, aby zašel k doktorovi s každým bolehlavem či píchnutím v zádech. Věra prostě pořád dokola opakuje věty „tohle dělej!“ a „tohle nedělej!“ a každou chvíli ho někam žene, něco po něm chce atp. Jako by už dávno zapomněla na dávné společné výlety, které musel Jaroslav plánovat celé sám, protože Věra nerozuměla jízdním řádům a neuměla pracovat s mapou a nedokázala sama rozhodnout, jestli jet na Šumavu nebo do Beskyd. Teď se tváří, že všemu rozumí mnohem lépe a všechno dokáže mnohem lépe posoudit a zhodnotit než Jaroslav.

Strašné je, když se k Honzovi a Věře připojí i jeho bývalí kamarádi. Svému někdejšímu brankáři a v některých případech i trenérovi a kápovi družstva teď radí, že má celé dny sedět doma, dívat se do zdi a nejlépe se vůbec nehýbat. „Slávku, vem si s sebou ty francouzské hole! Používej je! Choď s nimi!“ to mu řekl Standa, kluk, který se ze začátku pomalu netrefil ani do prázdný brány! Kdykoli někdo k Jaroslavovi přijde na návštěvu, vždy se hovor stočí k jeho zdravotnímu stavu, k otravným radám a výčtu, co všechno dělá špatně. Jakýpak jsou to přátelé! Pánové, tahle kolena, která všichni do jednoho odsuzujete, tahle kolena odchytala stovky gólů!

Pan Jaroslav již opravdu nepatří k nejmladším generacím a jeho kolena už opravdu nejsou to, co bývala. To ale před panem Jaroslavem nahlas neříkejte, bude zuřit, bude nadávat. Ventilovat ven své nadávky a vztek je zkrátka většinou mnohem jednodušší, než se vzít nepříjemný fakt za svůj a smířit se s ním.

 

 

Třetím problémem pana Jaroslava je nakupování. Je sice pravda, že když něco chce nebo potřebuje, rád si sám do příslušného obchodu zajde a dotyčnou věc koupí. Problém nevidí v nakupování věcí užitečných, na tom nespatřuje nic špatného. Špatné je podle něj však to, když někdo nakupuje pro pouhou radost z nakupování a když se někdo krmí (promiňte mi ten výraz, ale přesně v tomto případě jej pan Jaroslav nejčastěji používá) sračkami, jen proto, že byly zlevněné. Když na schodech v baráku potkává sousedky obtěžkané nákupními taškami, v duchu se jim vysmívá. Tolik zbytečností! Jenom si zničí záda, myslí si. Paní Malá třeba pořád kupuje předražené konverzy pro svou dogu. Na přebalu má konzerva líbivý obrázek „šťastného“ psa, firma, která konzervy vyrábí, tvrdí, že se jedná o superextra výživnou potravu pro superextra pejsky. Je to stejnej šmejd, jako všecko ostatní, domnívá se pan Jaroslav, jen třikrát dražší.

Kdyby zůstalo jen u sousedů a třeba lidí, kteří se s těžkými igelitkami vláčí po ulicích, tak by panu Jaroslavovi nakupování ani tolik nevadilo. To by jen, když potká někoho vracejícího se z obchodu, slabě ušklíbl a pomyslel by si: to je ale idiot. A to by mu bohatě stačilo. Jenže do absurdního procesu neustálého nakupování se zcela dobrovolně zapojuje i Věra. Jaroslav má pocit, že ta ženská chodí do obchodu snad každý den. A pokaždé se vrací obtěžkaná nákladem, jako nějaký mezek. A místo toho, aby nadávala na svou sedřenost, skoro s posvátnou úctou překládá věci z tašky do ledničky, do mrazáku, do špajzu, podle toho, o který druh potraviny se jedná a jakou má na obalu uvedenou trvanlivost.

Věra je maniak v nakupování zlevněných věcí. Bůhvíjakým způsobem se na stole v kuchyni objevují štosy reklamních letáků z nejrůznějších supermarketů. Některé jim vkládají najatí brigádníci přímo do poštovní schránky, další získává Věra jinými kanály. To Jaroslav zjistil, když den před pravidelným roznosem letáků umístil ze vzteku na svou manželku na poštovní schránku cedulku „Nevhazuje reklamní letáky!“ Štos papírových plachet se na kuchyňském stole však objevil zas, i když o něco tenčí. Pan Jaroslav svou ženu tajně sledoval, až zjistil, že jí letáky zásobuje paní Nováková a paní Čakrtová. A to především letáky ze vzdálenějších obchodů, kterým se nevyplatí dávat reklamu do míst, kde pan Jaroslav bydlí. Věra objevila manželovu cedulku na poštovní schránce a okamžitě ji strhla. Argumentovala tím, že jim stejně už téměř žádné dopisy nechodí, tak schránka alespoň nebude prázdná.

Pokaždé, když se Věra zmocní nového letáku z nějakého supermarketu, sedne si ke stolu a tužkou si v něm zaškrtává zlevněné výrobky. Poté projde všechny ostatní letáky a podle výhodnosti jednotlivých slev si sepíše seznam co je momentálně v kterém obchodě nejvýhodnější. Následně výsledky své práce zanese do speciálního kalendáře, kam si zakreslí, pro které dny sleva platí. Poslední část přípravné procedury před cestou do obchodu sestává z výpočtu, kdy je nejvýhodnější do toho či onoho obchodu zajet, aby jí nic neušlo. Když ji při této analytické činnosti v kuchyni pan Jaroslav přistihne, chytne se za hlavu, a co nejrychleji zmizí, aby zadržel svůj vztek.

Téměř každý den Jaroslavovi žena podá ke snídani, obědu, večeři či ke svačině nějaký kus čehosi, co se vydává za jídlo, dejme tomu ovocný jogurt „Mňamózo,“ a s úsměvem se chlubí, jak zase chytře a levně nakoupila. To, že stejné jídlo mají už čtvrtý den za sebou nebo, že dotyčná potravina Jaroslavovi nikdy nechutnala (což by Věra měla už po těch letech, sakra, vědět!), nebo to, že dotyčná věc chutná spíš jako kus plastu než to, za co se vydává (v poslední době se jednalo například o „zelená jablka ze Španělska“), to Věru ale vůbec nezajímá! Čert to vem! myslí si pan Jaroslav.

 

 

Čtvrtým problémem pana Jaroslava je politika. Tak nějak všeobecně. Prostě mu vadí. Když se o politice mluví, neodpustí si několik nadávek. Politika je špína! Politika je svinstvo! Zrušit politiku! Pan Jaroslav se o politiku nezajímá, protože mu leze na nervy, jen když to slovo samotné slyší. Sám sebe považuje za apolitického. Má názor na spoustu věcí, dokonce i takových, které politika přímo řeší. On si však stále trvá na svém: politika je nejhrůznější věc na světě a já s ní nemám co dočinění! K volbám chodil v době, kdy musel, potom tam byl ještě asi dvakrát, načež ho politika natolik zklamala, že byste ho do volební místnosti nedotáhli ani párem volů.

Vojta říká, že přístup pana Jaroslava k politice v žádném případě není správný. S každým právem se totiž pojí i nějaká povinnost. Nejinak je tomu i s právem volebním. Kdo má volební právo, má stejně tak i povinnost s tímto právem nakládat zodpovědně. To, že se pan Jaroslav svého volebního práva dobrovolně vzdává ani jemu ani nikomu jinému nijak neprospěje. Sice svůj hlas nedá žádnému zločinci, korupčníkovi nebo tomu, kdo si chce jen „nahrabat,“ ale zároveň takovéto kandidáty nepřímo podpoří tím, že nehlasuje pro lepší a čestnější konkurenci. Pan Jaroslav si s tím hlavu neláme. Nevěří, že nějaká lepší a čestnější konkurence mezi kandidáty je, podle něj jsou to všichni podvraťáci. Tento názor si však lidově řečeno vycucal z prstů. Noviny nečte, televizi, když se začne o politice hovořit, okamžitě vypíná. Ze jmen současných či nedávných politiků si matně vzpomene na Klause, Zemana, Paroubka, Kalouska a Nečase. Říká o nich, že jsou to gauneři, kteří škodí lidem. Jinak o nich prakticky nic neví. Kdo se ve vrcholné politice pohybuje dnes, tím si hlavu neláme.

Jaroslavova manželka politiku také nesleduje, ale k volbám chodí. Už dlouhá léta volí tu samou stranu, aniž by se obeznámila s jejich aktuálním programem nebo znala jméno současného předsedy. Pokaždé, když jsou volby, podstrčí volební lístek této strany u oběda či u večeře svému muži, že by konečně měl jít zase jednou také k volbám (a měl by volit právě tuto stranu). Při takové příležitosti Jaroslav většinou praští pěstí do stolu a protestně odejde.

Proč volit a koho? Stejně jsou tam samí pitomci! Důchod mi nikdo z nich nezvýší, to by neměli z čeho brát na vlastní platy! A vůbec, copak ti lidé, kteří volit chodí, tomu rozumí? Vždyť je to celé zmanipulované, do skutečného zákulisí nikdo nevidí, tam se žádný novinář nedostane, nikdo se nikdy nedozví, kdo ve skutečnosti tahá za nitky celému tomu příšernému loutkovému divadlu! Kdepak, pana Jaroslava v jeho názorech nezlomíte!

Honza se jednou táty ptal, koho že bude volit. Dostal tak vyhubováno, že na příští návštěvu dorazil až za půl roku. Vojta Věru s Jaroslavem navštěvuje o něco méně než Honza a je také více imunní proti otcovým výbuchům. Už několikrát se ho snažil přemluvit, aby se nad politikou zamyslel, aby si přečetl noviny, podíval se na zprávy v televizi, aby se na věc díval realisticky. Jednou spolu seděli u večeře a žvýkali podivnou hmotu chutí připomínající gumu, kterou Věra koupila ve vakuovaném balení s nálepkou „labužnické párky.“ Vojta zase spustil na tátu, že je jeho občanskou povinností jít volit, a že pokud neví koho, že má volit tu a tu stranu. Když to uslyšela Věra, rychle polkla, chytila se za hlavu a počala láteřiti, že tu a tu stranu rozhodně Slávek volit nemá, že má raději volit tu stranu, co volí ona. Mezi ní a synem se strhla taková hádka, že si ani nevšimli, kdy Jaroslav odešel od stolu.

Přestože se politice Jaroslav snaží co nejvíce vyhýbat, nikdy jí neunikne zcela. Nejedná se jen o (dle jeho názoru) špatně zvolená témata při rozhovoru s přáteli a se sousedy. Před každými volbami a někdy i po nich jsou ulice plné politickým plakátů a billboardů. Téměř ze všech se ksichtí nesympatické tváře, jedna přiblbější než druhá, ideálně s širokým úsměvem a kýčovitě laděným pozadím. Na úplně každém plakátu či billboardu je napsán nějaký naprosto pitomý (pan Jaroslav se nebojí použít slovo debilní) slogan. Někdy se ty slogany rýmují, jindy se jedná jen o dvě slova, suché torzo neexistující věty. Všechno jsou to nesmysly, sliby, které se nedají splnit, nebo teze, které ve své podstatě neznamenají vůbec nic. Pan Jaroslav chodí ulicemi, a když nějaký politický plakát vidí, říká si, jak jsou ti lidé ubozí, když ztrácí svůj čas chozením k volbám, aby podpořili tyhle pitomě čumící hlupáky. Jednou šel podél hlavní silnice a baráku na protější straně uviděl obrovský billboard s tak neuvěřitelně odporným ksichtem a nicneříkajícím sloganem, že zamyšlen nad hloupostí voličů dotyčného politika přestal dávat pozor na cestu a šlápl do hovna.

 

 

Pátým problémem pana Jaroslava je pan Martin. Narážky na vlastní zdraví, na politiku a další pitomá témata od svých synů ještě pan Jaroslav jakž takž snese, přece jen, není to každý den a zůstává to v rodině. Ale blbý kecy pana Martina překračují všechny meze. Pan Martin je mladý muž, asi tak ve věku Vojty, který bydlí ve stejném patře, jako pan Jaroslav. Pan Jaroslav se s panem Martinem potkává skoro každý den. Z nějakého důvodu téměř pokaždé, (alespoň pan Jaroslav má takový pocit) když se pan Jaroslav odněkud vrací domů, nebo jde z bytu někam pryč, je ve stejné chvíli na cestě z domova či domů i pan Martin. Blbě se na Jaroslava usmívá, krátce pozdraví a vždy přidá nějakou iritující poznámku. Loni v červenci se tito dva pánové na schodech činžáku potkávali deset dní v kuse a Martin se pokaždé přihlouple pousmál a řekl něco ve smyslu: „To máme, ale krásné počasí, že? Sluníčko pěkně hřeje, že? Příjemný den, že?“ Už druhý den z těchto deseti mu Jaroslav naznačil, že podobné frázovité otázky týkající se počasí ho jen a pouze iritují, ale Martin přesto pokračoval dál.

A nejen o počasí se Martin čas od času rozhovoří. „Pane sousede,“ (To je jeho obvyklé oslovení. Copak mě nemůže nazývat jménem, pobuřuje se pan Jaroslav v duchu) „pročpak jste si na cestu s sebou nevzal francouzské hole. Víte, že by vám to moc pomohlo!“ Tak ještě ty si začínej, syčáku! Tohle už je všeobecné spiknutí proti mně! myslí si Jaroslav. „Už byste se měl trochu víc šetřit!“ Pan Jaroslav se Martina jednou opatrně zeptal, jestli někdy hrál sportovně fotbal. Nehrál. To jsem si mohl myslet! řekl si pan Jaroslav v duchu.

Martin se blbě usmívá a má blbý připomínky. Třeba o politice. Potkat na schodech pana Martina před volbami, to je horor. To vždy pan Jaroslav už naprosto přesně ví, co Martin řekne. Je jen škoda, že pan Martin si stále není schopen zapamatovat, co mu při takového příležitosti řekne pan Jaroslav. Oba by si mohli ušetřit mnoho slov. Problém je také ten, že pan Martin volí stejnou stranu, jako Věra. Zjistili to při jednom nezávazném rozhovoru, když se potkali na tramvajové zastávce a šli spolu do svého činžáku. Věra byla Martinovými politickými názory (a také jeho ochotou, Martin ji totiž pomohl nést nákupní tašku) tak nadšená, že ho rovnou pozvala na kávu. Jakmile Jaroslav spatřil Martina ve svém bytě, utekl se schovat do ložnice, zamkl se a vylezl až hodinu po Martinově odchodu. Od toho dne si Věra s panem Martinem čas od času povídají, někdy na chodbě, někdy v bytě jednoho z nich nad kávou. Pan Martin na Věře oceňuje především její přehled o tom, co je mají zrovna v kterém supermarketu zlevněného. Rád si od ní nechává poradit, sem tam dokonce nějaký nákup učiní místo ní, když zrovna má cestu kolem vzdálenějšího obchodu, kde momentálně mají výhodnou slevu. Když mu přijde do ruky nějaký reklamní leták, vždy zaklepe na byt pana Jaroslava, aby ho předal Věře. Jaroslav je na tyto návštěvy už tak zvyklý, že chodí dveře otevírat jen tehdy, když čeká nahlášenou návštěvu, tedy Honzu, Vojtu nebo někoho z bývalých spoluhráčů.

Martin neklepe na dveře Jaroslavova bytu jen, když nese nějaký leták pro Věru, ale i třeba tehdy, kdy mu doma něco chybí. Věra mu řekla: „Bude-li vám chybět chleba, máslo, cukr, sůl, klidně se stavte, abyste nemusel třeba navečer hned běžet do nejbližšího obchodu, kde budou mít danou potravinu třeba zrovna předraženou!“ A Martin toho vřele využívá. A většinou se rovnou zdrží na kávu či na čaj.

Pan Martin si o sobě moc myslí. Pořád vykládá nějaké nesmysly a tváří se při tom, že právě objevil Ameriku. Věře a občas i panu Jaroslavovi na schodech jejich činžáku vypráví o tom, co ho potkalo v práci, co se dočetl v novinách o zajímavostech ve světě, jaké nové objevy vědci učinili ve vesmíru apod. Jaroslava Martinovo povídání nezajímá, většinou ho neposlouchá a zaručeně nikdy mu nevěří. Ten je mladej, myslí si Jaroslav, ten ničemu nerozumí! Když byl Jaroslav v Martinově věku, byl přesvědčený, že všemu rozumí nejlíp a žádné své názory si v rodině, v práci ani mezi spoluhráči nenechal vyvracet. To je ale už dávno.

Pan Jaroslav si už pořádně nevzpomíná, kdy se do domu pan Martin přistěhoval, ani kdy začala jeho nesmírná alergie a odpor k této osobě. Zdá se, že Jaroslava Martin irituje odjakživa, že ho nenáviděl ještě dřív, než se narodil. Nyní ho už „jen“ nesnáší. V minulosti mezi nimi však docházelo i k různým absurdním sousedským sporům, vždy vyhrocených panem Jaroslavem. Velice se pohádali, třeba když se v celém baráku předělávala elektroinstalace nebo se opravovala přípojka na vodovod. V obou případech se všichni ostatní sousedé přidali na stranu Martina, protože Jaroslavovy připomínky byly zcela irelevantní. Stalo se i to, že jednou v jedenáct večer tloukl pan Jaroslav vší silou na dveře Martinova bytu. Martin, který chodí dosti brzo spát, v obavě, že se stalo nějaké neštěstí, vyběhl v pyžamu na chodbu celý rozespalý a ptal se, co se děje. Jaroslav Martina seřval za to, že měl prý nahlas puštěnou hudbu a porušoval tím noční klid. Martin však žádnou hlasitou hudbu puštěnou neměl, takže se velice divil a prosil Jaroslava, aby přestal láteřit a nehal ho jít zase v klidu spát. Jaroslav mu vmetl do tváře několik nadávek, že prý Martin tu hudbu schválně před jeho příchodem vypnul, aby se mohl tvářit, že nic neposlouchal. Martin je splachovací typ a na příhodu již dávno zapomněl. Jaroslav si tuto vzpomínku však stále nosí v hlavě a stále to Martinovi nemůže odpustit.

Martin pracuje jako obchodní agent. Pro jakou firmu a s čím obchoduje, na to se ho Jaroslav nikdy neptal. V Jaroslavových představách však Martin pracuje pro firmu, která vyrábí psí hovna, jež potom její agenti, jako třeba Martin, roznášejí po ulicích a pokládají na chodníky. To, co zbyde, pak použijí jako přísadu do „jahodové marmelády,“ kterou pak koupí Věra, aby ji namatlala na tvrdý rohlík a ten pak dala manželovi ke snídani.

 

 

Šestým problémem pana Jaroslava je špatná paměť. S tou se musí vypořádat téměř každý starý člověk, ale třeba Věra si s tím hlavu příliš neláme. Jaroslavovi však špatná paměť vadí. Současnost nestojí za nic, potěšení je třeba hledat v tom krásném, co bylo dříve – taková je Jaroslavova filozofie.

Jsou lidé, kteří si píší deníky a mají tak zaznamenaný každý den své minulosti. Co ten den dělali, o čem přemýšleli, s kým se potkali, na kterou slečnu tajně mysleli. Někteří lidé si schovávají staré kalendáře či diáře, kde mají alespoň heslovitě zapsané ty nejdůležitější události. Slavní lidé si nic psát nemusí, stačí jen, když si pravidelně kupují noviny a vystřihují z nich články, které o nich napsali jiní. Jaroslav si deník nikdy nepsal (nevěděl, proč by měl, napadlo ho to až na stará kolena, když už to nestojí za to) diáře a kalendáře vždy v lednu následujícího roku vyhazoval a slavným nikdy nebyl. Jediné, co si pan Jaroslav schovával, byly rozpisy a výsledné tabulky fotbalových zápasů. Měl toho celou krabici, která se ale při stěhování ztratila neznámo kam.

Pan Jaroslav proseděl mnoho hodin v křesle v obýváku před vypnutou televizí ve snaze dát dohromady, kolikrát byl s rodinou na dovolené u Baltu a v kterých letech. Když se stále nemohl dobrat správného výsledku, zeptal se Věry. Věra mu řekla několik letopočtů, Jaroslav si je zapsal a pak zatelefonoval Honzovi a Vojtovi. Každý z těch tří mu řekl jiné údaje. Pan Jaroslav se naštval, papír s letopočty od Věry zmuchlal a hodil do koše. Původně chtěl dát dohromady všechny dovolené, včetně Šumavy, Jeseníků, Beskyd, Jizerských hor a obou (nebo všech tří?) dovolených ve Vysokých Tatrách. Ale po prvotním neúspěchu s Baltem toho nechal.

Pokusil se o něco důležitějšího. Sepsat svůj životopis coby fotbalisty a trenéra. Zde pochodil úspěšněji. Jaroslavova bedna s tabulkami se ztratila, ale někteří ze spoluhráčů mu rádi poskytli dokumenty, které měli oni, včetně starých klubových fotografií. Pan Jaroslav s hrůzou zjistil, že celých pět let mu v obraně asistovali dva kluci, o jejichž existenci již neměl ani ponětí. Jména mu nic neříkala, ani tváře na společné fotce u brány, kde byl on, jakožto brankář, s těmito dvěma hochy, mu nepřipadaly povědomé. Pan Jaroslav za pomoci přátel dal dohromady spoustu vzpomínek na dávno zapomenuté zápasy i hospodské oslavy po nich. Nakonec se dobral výsledku, že fotbal sportovně hrál dobrých dvanáct let a dalších šest roků byl trenérem.

To, že si nepamatuje mnoho ze svého profesního života, to panu Jaroslavovi příliš nevadí. Za nic to nestálo. Ani škola, vlastně ani dětství (s výjimkou fotbalových tréninků a prvních školských zápasů). Ale to, že si čas od času nemůže vzpomenout na to, co dělal včera, nebo před hodinou, to ho dere. Sem tam se stane, že pan Jaroslav jde po ulici, na chvíli usedne na lavičku za účelem odpočinku, sedí a dívá se do prázdna. Najednou zjistí, že neví kde je, kam jde a proč tam jde. Chvíli mu trvá, než se zorientuje a pak se většinou zvedne a jde domů. Doma se natáhne na postel a v tu ránu si vzpomene, kam šel a za jakým účelem, plácne se do čela, zvedne se a pospíchá zpátky na místo, ze kterého se právě vrátil.

Mnohem horší je, když se dezorientuje během rozhovoru. Nedávno u něj byl na návštěvě Václav, nejlepší útočník, kterého Jaroslav trénoval. Asi po půl hodině přátelského rozhovoru se Jaroslav náhle zasekl uprostřed věty, civěl na Václava s tázavým údivem, co tady, sakra, tenhle neznámý člověk dělá. „Kdo jste?“ zeptal se po chvíli. Václav nejprve nechápal, co se děje, domníval se, že se jedná o nějaký žert. Potom se mu ale představil a vysvětlil, co se děje, že si před týdnem telefonovali, domluvili se, že se setkají a zhruba před půl hodinou Václav přišel. Teď tady spolu sedí v Jaroslavově bytě v obýváku, popíjejí kávu a povídají si. Když si všechny tyto informace Jaroslav poskládal dohromady, zachmuřil se nad svou nemožností a poprvé po mnoha letech se doopravdy rozplakal.

Věra se nemůže vynadivit, jak je to možné, že si Jaroslav nepamatuje jméno toho či onoho herce. Dívají se spolu na nějaký film v televizi, na který se spolu dívali už mnohokrát. Tenkrát, před třiceti lety, Jaroslav ještě dlouho po zhlédnutí filmu Věře opakoval kdejakou vtipnou hlášku, dnes tvrdí, že film vidí poprvé v životě. Věru třeba překvapil, když tvrdil, že si za nic na světě nemůže vzpomenout, že by kdy slyšel o filmu Světáci. Jaroslav si nepamatuje už ani jména svých dříve oblíbených zpěváků, vždy je nazývá slovy jako „ten… no vždyť víš, koho myslím…“ Až když mu Věra dopomůže několika kontrolními otázkami, doberou se občas toho, že Jaroslav mluví třeba o Neckářovi nebo Matuškovi.

Je možné, že i Jaroslavův nihilistický přístup k politice, je jen snahou o zakrytí své neschopnosti politické dění sledovat a orientovat se v něm. Když v rozhovoru jasně odmítne politiku jako celek, nikomu tím nedá najevo, že si ve skutečnosti není schopen zapamatovat jména aktuálně činných zákonodárců, ministrů atp. není schopen je kriticky zhodnotit, protože už v hlavě neudrží informace o tom, koho zastupují, co slíbili ve svém programu, jak svůj program naplňují, z čeho byli obviněni atd. Lepší, než se ztrapnit nesmyslnými názory, je se nad celou záležitost povznést a tvářit se, že jsem natolik dobrý, že mě podřadné záležitosti jako politika vůbec nezajímají.

Konec konců, pan Jaroslav si nepamatuje ani jména všech svých sousedů. Jak se jmenuje ta paní z prvního patra s tím obrovským vlčákem, to snad ani nikdy nevěděl. S Martinem se střetává každý skoro každý den, ale jeho příjmení je mu stále neznámé. A to přesto, že ho má na štítku na dveřích a dole na zvonku. Co se Věřiných kamarádek týče, tak u nich zná vždy jen křestní jméno, nebo příjmení. Paní Čakrtová je a bude vždy jen paní Čakrtová bez křestního jména, ale třeba Helenka z Dejvic nebude nikdy nic jiného, než Helenka z Dejvic.

Čistě z praktického hlediska panu Jaroslavovi dělá paměť největší problém, když si potřebuje vzít brýle. Velmi často, je není schopen najít. A hledat brýle bez brýlí, je někdy velký problém. Věra naštěstí téměř vždycky z nějakého důvodu ví, kam si Jaroslav brýle položil. Když se však brýle nacházejí na nějakém neobvyklém místě, nebo Věra není doma, nastává obyčejně problém. Už se také stalo, že si pan Jaroslav brýle omylem rozšlápl a aby byl schopen cokoli dělat, musel počkat na manželku, až se vrátí z nákupu. Když se Věra vrátila s plnou igelitkou, připomněla muži, že má v šuplíku ještě náhradní brýle, na které si ale pan Jaroslav vůbec nevzpomněl.

 

 

Sedmým problémem pana Jaroslava je nespavost. Navštěvuje jej někdy až třikrát do týdne. Vždy neplánovaně a nezvaně. Pan Jaroslav nenávidí nespavost. Nespavost podle všeho nenávidí jeho, ale přesto přichází znovu a znovu. Když ho nespavost přepadne, cítí se pan Jaroslav sám v sobě mnohem menší, malinkatý, jako bezvýznamný drobeček. Jako malé dítě čeká na pohlazení, které však nepřichází. Proti nespavosti je pan Jaroslav zcela bezmocný, nemá jedinou zbraň, kterou by se dokázal bránit.

Leží v posteli, dívá se do stropu. Občas z ulice zazní zvuk noční tramvaje, osamělého auta či křik toulajícího se ožraly. A štěkot psů. Proč, proboha, ti psi tolik štěkají ve tři ráno? Proč se k nim občas přidávají i psi z našeho činžáku?

Když pana Jaroslava přepadne nespavost, snaží se s ní nejprve dohodnout. Už zkoušel počítat ovečky, nebo jen tak počítat do tisíce, do dvou tisíců, do tří… Po nějaké době Jaroslav většinou vyleze z postele a jde si sednout do kuchyně nebo na křeslo do obýváku. Několikrát ho napadlo, že by si mohl zapnout televizi, to by ale mohlo probudit Věru. Tak raději jen tak sedí a hledí do prázdna. Někdy se projde k oknu a dívá se upřeně na lampu ozařující chodník, silnici a tramvajové koleje. Čeká, že lampa přestane svítit či alespoň zabliká. Naposledy zablikala předloni na podzim. Od té doby strávil mnoho hodin, snad až několik desítek, čekáním na další zablikání. Hvězdy v noci nepozoruje. Chtěl by. Moc by si přál své bezesné noci prožít ve společnosti hvězd, ale Praha je přesvětlená a tak na obloze zde lze spatřit jen nevstřícnou šeď.

Když pana Jaroslava přepadne nespavost, cítí nutkavou potřebu přemýšlet. Sedí v obýváku před vypnutou televizí, v obrazovce se odráží jeho potemnělá silueta. Pan Jaroslav přemýšlí. Za bezesných nocí Jaroslav přemýšlí mnohem více, než přes den. V noci se mu myslí nějak čistěji. Nic jej nerozptyluje, myšlenky přichází samy. Často si také vzpomene na věci, které se před tím snažil z paměti marně vyšátrat mnoho týdnů. Celý měsíc se snažil vzpomenout si, co měli k večeři ten den, kdy na dovolené u Baltu postavil se syny na pláži obrovský hrad z písku. Nedávno upřeně hleděl do lesklé obrazovky a jakoby se televize sama od sebe zapnula, spatřil před sebou rozkládací stůl a kolem něj sebe s celou rodinou. Byl to ten večer po úspěšném odvedení pořádné práce – postavení obrovského pískového hradu na pláži. Byla to ta večeře, kterou se po mnoho dnů marně snažil ze své paměti vyvolat. Teď tady seděli před ním, mnohem mladší než dnes. Věra na sobě měla kalhoty z Tuzexu (Tolik práce mi to dalo, než jsem je sehnal! vzpomněl si Jaroslav). Dokonce slyšel, co si mezi sebou povídají. Ano, Vojta měl roztomilý hlas. Tenkrát… Druhý den ráno si pan Jaroslav vzpomínal pouze na to, že se mu v noci tato vzpomínka vrátila, ale celý obraz si v duchu již vyvolat nedokázal.

Když pana Jaroslava přepadne nespavost, přemýšlí. Někdy ho napadnou docela zajímavé myšlenky, jen se o ně nemá s kým podělit. Věru kvůli tomu budit nebude. Nepochopila by ho, nedocenila by ho, nejspíš by nadávala. Ráno u snídaně se Jaroslav nadechne, aby Věře oznámil, co geniálního ho v noci napadlo, většinou však zase jen vydechne a neřekne nic. V hlavě má najednou prázdno.

Jakoby měl Jaroslav dva životy. Denní a noční. Ten noční je specifický tím, že jen nedokáže převzít do vlastní režie. Nedokáže jej plánovat, konstruktivně s ním pracovat. Je to čas, kdy jej plně ovládá nespavost, prostupuje jím skrz na skrz, hraje si s ním, vodí ho jako loutku.

Nespavost si s Jaroslavem dělá, co chce. V nejmenším ho nešetří. Spíše naopak, trápí ho, možná bychom mohli říci, že ho šikanuje. Jaroslav je před ní slabý, je jako dítě, které se potřebuje přitulit k mamince. Nespavost si pro Jaroslava připravila nepříjemné překvapení. Servíruje mu jakýsi nepravidelný seriál myšlenek a vzpomínek na to špatné, co v životě zažil. Stále se opakující znělkou seriálu je tísnivý pocit šeptající nepříjemným hlasem: „Jaroslave, nic jsi v životě nedokázal!“ Nic! Jaroslav to ví, ví, že v životě nic nedokázal, proč mu to ale nespavost neustále dokola připomíná? Jaroslav se chvěje, když se mu před očima zobrazí celý jeho život, obrazy všech lidí, se kterými se potkal. Všechny události, všechno, co prožil, se jakoby točí dokola, vyskakuje před očima z mžitek a opět se to do mžitek ztrácí. Točí se to, jako kuličky ve sportce, nic nelze pevně uchopit, ale ani vytěsnit pryč. Jaroslav se s tímto programem už smířil, když započne, není možné jej přepnout na jiný kanál. Jsem bezvýznamný, opakuje Jaroslav hlavní tezi seriálu, nic jsem v životě nedokázal, jako to psí hovínko. Nemám akademický titul, nejsem odborník v žádném oboru, žádné pořádné místo jsem v životě nezastával.

Před Jaroslavem jako roj agresivních vos poletují jeho chyby, to, co v životě pokazil a hlavně to, co neudělal vůbec. Vždycky si přál být úspěšným a známým, chtěl, aby si ho lidé vážili, aby ho zastavovali na ulici a říkali mu, jak si ho hluboce váží. Vzpomněl si na nějakého mladého úspěšného podnikatele, který nedávno v televizi hovořil o tom, jak jednoduché je zbohatnout. Martin mu také jednou řekl, že každý člověk může dosáhnout něčeho velikého, něco dokázat, stát se slavným. Prý se stačí jen trochu snažit. Pan Jaroslav by kohokoli, kdo něco takového řekne, nejraději roztrhal. Copak já jsem se nesnažil, cožpak jsem celý život tvrdě nepracoval?

Jako dítě chtěl být krotitelem lvů. Představoval si, jak stojí uprostřed šapitó na cirkusovém představení a drží v ruce hořící obruč, skrz kterou proskakuje mohutný lev. Potom chtěl být řidičem tramvaje. Nakonec byl ale rád, že se jim nestal. Tramvaje se změnily, nebyly už takové, jako za jeho dětství. Pan Jaroslav má pocit, že dnes jsou tramvaje mnohem pomalejší, hlučnější, méně prakticky upravené a především podstatně ošklivější, než za jeho dětství. Být dnes řidičem tramvaje už není to, co bývalo.

Potom chtěl být slavným hercem a slavným spisovatelem. Ale nikdy nehrál ani v ochotnickém divadle a svůj jediný literární pokus roztrhal po dvou řádcích. Chtěl být jednoduše slavný, chtěl, aby ho lidé zastavovali na ulici, ale o tom jsme již mluvili. Celý život se také chtěl podívat do Paříže a do Londýna, ale nikdy se tam nedostal. Nejdříve z  důvodů politických, poté střídavě z finančních a zdravotních.

Jednou po další probdělé noci celý unavený, spíše než nedostatkem spánku tak z náporu tíživých myšlenek, šel pan Jaroslav na prohlídku k doktorovi. Opíral se o svou černou hůlku a v hlavě mu doznívaly myšlenky z noci. Na chodníku před sebou spatřil hlemýždě, jak se plazí směrem k silnici. Sehnul se, uchopil šneka za ulitu a přenesl do trávy vedle chodníku. Možná, napadlo ho, možná, že jediný důvod mé existence, veškerý smysl mého života, jediné mé poslání spočívalo v tom, že jsem měl toto ráno jít po tomto chodníku a zachránit tohoto drobného plže s křehkou skořápkou před rozšlápnutím nebo přejetím autem. Možná jsem žil jen kvůli tomuto okamžiku a teď mohu v klidu umřít.

Je se mnou Věra šťastná? napadlo ho. Možná. Možná by však byla šťastnější beze mě, vystačila by se svými nákupy a s občasnými návštěvami pana Martina. A co jsem dal Honzovi a Vojtovi? Jen to základní minimum, co dává každý rodič, žádný nadstandard. Oba se budou životem patlat jako já, nebudou žít, budou jen přežívat, protože já jsem je žít nenaučil. Co jsem v životě dokázal? Vždyť ani ten fotbal jsme nehráli tak dobře! Do první ligy jsme se nikdy neprobojovali, ani nikdo z mých svěřenců, které jsem trénoval! Pan Jaroslav sedí v křesle před televizí, je zpocený, chvěje se mu celé tělo, před očima poletují mžitky, téměř nedýchá, jen v duchu křičí na nespavost a prosí ji, aby ho už nechala aspoň na chvíli v klidu usnout.

Nespavost je zákeřná nemoc, je to neléčitelná choroba, tělesná vada, handicap, proti kterému neexistují žádné prostředky. Pan Jaroslav vyzkoušel kde co, různé prášky, bylinky od paní Čakrtové, snažil se vyvolat fyzikou únavu jednoduchými cviky. Nic nepomáhá! Proti nespavosti je pan Jaroslav bezmocný.

 

 

Jsou čtyři hodiny odpoledne, sluneční paprsky promítají obrysy okenních příček na hnědou skříň v obýváku. Pan Jaroslav sedí v křesle, má zavřené oči, pomalu oddechuje, spí. V televizi poskakují modré kreslené postavičky a svými infantilními hlásky potichu domlouvají, jak přemůžou mocného čaroděje. Pan Jaroslav se díval na pořad o fotbale, který už ale dávno skončil. Za chvíli vysílání pro děti vystřídá pravidelná relace o aktuálním politickém dění. Pokud se v tu chvíli pan Jaroslav probudí, s největší pravděpodobností popadne vypínač a televizi umlčí.

Věra před hodinou odjela kamsi na nákup. Pan Martin zrovna zametá schodiště jejich činžáku, kolem něj prochází paní Malá se svou dogou. Sousedé spolu prohodí pár slov: „To máme, ale krásné počasí, že? Sluníčko příjemně hřeje, že?“ „Ano, ano, krásné počasí máme. Moc krásné.“

V bytě pana Jaroslava se rozezvoní telefon. Jaroslav zvonění neslyší, je ponořen do nejhlubšího spánku. Však si to také zaslouží, nerušený klidný spánek. Dvě noci za sebou opět hovořil s nespavostí. Nespavost je mrcha.

Telefon zvoní neúnavně dál. Na druhé straně drátu stojí Vojta, chce tatínkovi říct, že přijde na návštěvu. A také se chce tatínkovi omluvit, že se už dlouho nestavil. Jaroslavovi se právě zdá o Vojtovi sen. Sedí spolu na pláži u Baltského moře, vlny se rozbíjený o břeh, a když se vrací zpátky, nechávají po sobě drobnou pěnu, která se rozpadá, tichounce zašumí. Je krásné počasí, sluníčko příjemně hřeje. Otec se synem staví z písku obrovský hrad. Přichází Honza s kyblíkem a lopatičkou, aby také přiložil ruku k dílu. Už mají postavené dvojité hradby a sedm strážných věží, mají i příkop a tři předsunuté hlásky. Přichází Věra, usmívá se, chválí práci svých tří nejmilejších mužů a jednoho po druhém políbí na čelo.

Telefon dozvonil, modré postavičky zahajují útok na zlého čaroděje, Jaroslav s hlavou lehce sklopenou k pravé straně, spí a je mu dobře. Nechme ho spát. Zaslouží si to.