Tři hypotetičtí lidé

1.

Představte si, že existuje velmi družný člověk, který se rád seznamuje s novými lidmi. To asi není zas tak náročné na představu, poněvadž tací lidé opravdu existují. Ale představte si, že existuje člověk, který se nejen rád seznamuje s novými lidmi, ale dělá to prakticky pořád a navíc si všechny lidi, se kterými se seznámí, pamatuje.  Pravděpodobně má tento náš hypotetický pán velmi příjemný vzhled a dobré vychování. Asi to nebude žádný hlupák, jinak by navazoval kontakty pouze v omezených skupinách lidí. Ale také to nebude zapšklý intelektuál ani geniální introvert, prostě takový průměrný společenský nadprůměr, který snadno vyjde se všemi, cítí se jako doma v jakémkoli prostředí a neodradí ho jakýkoli sebešerednější zjev. Předpokládejme, že mezi lidmi nedělá rozdílů, že se nad nikým nepovyšuje, ale ani nevnímá ničí nadřazenost.

Představte si, jak navazuje kontakty, jak se seznamuje s lidmi, a to nejen, když přijde někam na návštěvu, do práce, na oslavu, na raut či do hospody, nebo prostě na jakékoli místo, kde je běžné, že se lidé setkávají a seznamují. Ale představte si, že se seznamuje i třeba při jízdě v autobuse, v nádražní hale nebo jen tak na ulici. Prostě přijde k neznámému člověku, do paměti si naskenuje jeho tvář a hned se zeptá na jméno, profesi, bydliště a podle času i na další podrobnosti (jako třeba zájmy ve volném čase, oblíbené jídlo, značku piva, fotbalový klub, kde byl dotyčný na dovolené apod.). Úplně vidím ten udivený pohled ve tváři dotazovaného, který se ale po chvíli pravděpodobně změní na přívětivý úsměv, protože, jak předpokládáme, ten člověk, který se rád se všemi seznamuje, je příjemný, slušně vychovaný a pravděpodobně též vzbuzuje důvěru.

A protože rád udržuje dobré a přátelské vztahy, snaží se všem vyjít vstříc v jejich potřebách a pamatuje na to, aby všem včas popřál k narozeninám a ke svátku. Zdá se mi, že takový člověk, kdyby skutečně existoval, musel by po čase mít dva externí mozky a možná ještě jedno externí tělo, aby zvládal všem svým známým pokaždé poblahopřát, k přání přidat pár osobních vět a ještě se vyptat na to, co je nového. Krom toho by netrvalo dlouho a začal by při každé cestě po ulici potkávat alespoň některé z lidí, které by již znal, hlasitě by se ke všem na ulici hlásil a oslovoval je jménem, z čehož by mnozí byli zajisté vyděšeni, protože zdaleka ne všem by se tento náš podivín zaryl do paměti. Po určitém čase by se to již nedalo stíhat (jel by třeba přeplněným metrem, všechny spolucestující nahňácané ve voze by znal jménem, věděl by, co dělají a kde bydlí, ale než by stihl všechny obejít a pozdravit, dojel by až na konečnou), tak by se na to pravděpodobně vykašlal a udržoval by jen ty vztahy, které by se daly využít pro jeho osobní prospěch, dejme tomu k realizaci podnikatelské činnosti všeho druhu.

Ano, představte si to, že se tento člověk v čekárně u zubaře seznámí dejme tomu s architektem, který si doma po večerech kreslí smuteční síně, ale nezná nikoho, kdo by o některý z jeho projektů jevil zájem. Poté se seznámí třeba ve frontě na pokladnu v supermarketu se starostou malého města v nějakém zapadákově, kde zrovna chybí smuteční síň a je tam velice zapotřebí.  Okamžitě si vzpomene na architekta a smluví těm dvěma schůzku a tak domluví, za drobnou provizi, zakázku na výstavbu smuteční síně v malém městě někde ve venkovském zapadákově.

Takovéto schopnosti by byly naprosto ideální k hledání lidí s obdobnými zájmy, jak jsme si uvedli na příkladu architekta a starosty, ale také k vytváření originálních pracovních týmů. Třeba by spojil zkušeného kavárníka, vysloužilého traktoristu, avantgardního umělce a experta na PR a ti by spolu založili úspěšnou futuristickou kavárnu postavenou z torz starých traktorů. Nebo by seznámil televizního moderátora, hypnotizéra, vrcholného manažera nadnárodní korporace a právníka, kteří by pak společně založili televizní pořad, kde by ovlivňovali politiky ve prospěch korporace a všechno by to bylo zcela legální, či v případě potřeby by věděli, jak se z případných problémů vyvlíknout, navíc by měli nadprůměrnou sledovanost a mohli by tak lehce ovlivňovat veřejné mínění. Protože by náš hypotetický člověk znal opravdu spoustu lidí, dával by dohromady pouze ty týmy, o kterých by byl přesvědčen, že budou naprosto ideální. Z toho důvodu by seznamoval pouze lidi, u nichž by znal nejen jejich profese, ale i schopnosti a povahu, aby v každém týmu byly zastoupeny všechny týmové role nutné pro bezvadné fungování, od koordinátora a hledače zdrojů po realizátora, dokončovatele a šťourala. Pokud by byl chytrý, vzal by si z každého povedeného projektu odpovídající provizi.

Samozřejmě by nemusel seznamovat lidi pouze z pracovních důvodů. Dozvěděl by se třeba nezávisle na sobě o jedenácti lidech, kteří by strašně rádi hráli fotbal, ale nemají s kým, a hned by z nich zformoval fotbalový tým. Osamělého muže, který miluje bábovku, by seznámil s osamělou ženou, jejíž největší vášní je péct pro někoho bábovku atd. Nebo by mohl pořádat velké akce, kam by chodilo spoustu lidí, protože by pozval přesně ty lidi a jenom ty lidi, kterým by dotyčná akce byla přímo na míru jejich zájmů. Mohl by také lidem za peníze či zdarma radit, na koho se mají obrátit s tím či oním problémem, kdo jim může nejlépe poskytnout nějakou službu atp. Kdybyste znali takového člověka a zrovna nutně potřebovali třeba nějakého klempíře, mohli byste za ním zajít a zeptat se ho, jestli náhodou nezná nějakého klempíře. On by vám třeba odpověděl, že zná 864 klempířů, ale jen 213 jich může doporučit, 59 z nich pravděpodobně bude k dispozici a na 20 náhodně vybraných by vám dal kontakt, abyste je mohli obtelefonovat.

Takový člověk by se hodil na práci personalisty či takzvaného lovce hlav, nebo detektiva či tajného agenta. Obstojně by mohl fungovat jako výzkumník trhu, veřejného mínění, jako novinář nebo jako politik. Těch věcí, které by mohl dělat a být v nich prospěšný (ale samozřejmě také velice škodlivý, to zaleží na tom, jestli by to byl hajzl nebo nebyl) je spousta. Možná je škoda, že takoví lidé neexistují. Možná je to dobře.

  

2.

Představte si člověka, který sice nezná příliš mnoho lidí, nemá hustou síť kontaktů, třeba ani o společnost druhých nestojí, za to ví všechno. Je to člověk, který ve své paměti drží veškeré vědění lidstva, všechny odborné i neodborné informace, které nejrůznější badatelé, umělci, šílenci i řadoví příslušníci široké veřejnosti kdy v historii objevili nebo vyprodukovali. Jen si ho představte, člověka, který pojme stejné množství informací, jako všechny slovníky, encyklopedie a odborné knihy dohromady. Takový člověk by od pohledu asi nebyl tak přívětivý, sympatický a příjemný, jako ten, kterého jsme si popsali v první části tohoto textu. Domnívám se, že člověk, který by znal všechno, by byl spíše neustále zamračený, shrbený pod tíhou nelibých komponentů nekonečného vědění. Stále by si rukou projížděl svou zarostlou bradu (jsem přesvědčen, že by měl husté vousy) a rozvažoval by nad smyslem života a podobnými záležitostmi. Často by sedával někde v rohu potemnělé místnosti a trápil se všemi těmi hrůzami a složitostmi světa, které jsou nám, běžným smrtelníkům, poodkryty pouze z mizivého procenta.

Člověka, který zná všechno vědění světa, si představuji jako nerudného tlouštíka, jako člověka, který občas, když osamocen bloumá večerními ulicemi, přemýšlí o sebevraždě. V každém případě mám pocit, že vědění všeho nemůže vést ke štěstí, ale jen k nihilismu a zoufalství. Už jen proto, že člověka nečeká radost z nově objeveného, zažitého či vyzkoušeného. Dostává se mu jen nekonečného bloumání beze smyslu, přemítání o faktech, z nichž mnohé jsou pro lidský život zcela zbytečné a lehce postradatelné. Kdoví, třeba by takový člověk nemohl existovat už jenom proto, že když by došel poznání, že již ví absolutně vše a zná veškerou pravdu světa, okamžitě by svůj život dobrovolně ukončil.

Připusťme nyní ale variantu, že se možná jedná o zamračeného tlouštíka, ale již ne o člověka, kterému vědomosti vyčerpávají všechnu životní energii a optimismus. Dejme tomu, že se tento člověk rozhodne své znalosti smysluplně využít. Zařídí si útulnou kancelář, podepíše smlouvu s nějakým nakladatelem a začne psát. Pro nakladatele odborné literatury, slovníků, encyklopedií a učebnic by tato spolupráce mohla být velice výhodná. Náš představovaný člověk by neustále chrlil různé knihy o jakémkoli tématu, o které by zrovna byl na trhu zájem. Jednou by sepsal dejme tomu slovník italských spisovatelů, podruhé encyklopedii nerostných surovin, potřetí kuchařku dietních polévek, počtvrté třeba sedmisvazkové dějiny berlínské hromadné dopravy. A vše by to napsal v mnohem kratším čase, než kterýkoli odborník, protože by všechno bezpochyby věděl, nic by si nemusel zjišťovat ani ověřovat, znal by předem všechny knižní zdroje a čísla stran, kde je který citát uveden. Takový člověk by byl chodící databází lepší, rychlejší a spolehlivější než internet.

Nebo by pracoval pro noviny. Představte si, že sedí v houpacím křesle u pracovního stolu uprostřed open space redakční haly celostátního deníku, popíjí kávu, kouří dýmku a každou chvíli k němu přiběhne nějaký redaktor zeptat se na odborné informace, širší kontext nebo statistická data k tématu, které právě zpracovává.

Pokud se odprostíme od původní premisy, že se jedná o člověka stranícího se lidí, můžeme si jej představit jako univerzálního univerzitního profesora. Představuji si jej jako zaměstnance prestižní univerzity, který se mezi všemi kolegy na dotyčné akademické půdě těší největšího obdivu a nejvyšším honorářům a náplní jeho práce je to, že zaskakuje na přednáškách za kolegy a kolegyně napříč všemi obory. V této pozici pak snižuje suplovaným přednášejícím před studenty prestiž, protože, vzhledem k tomu, že ví všechno a to všechno zná zcela bezvadně, dokáže jakékoli téma zasadit do mnohem širších souvislostí a nikdy se nesplete ani neuvede žádné nesrovnalosti. Takový universální universitní profesor pak může získat renomé i mimo akademickou sféru a svůj obdiv mu může věnovat i široká veřejnost, média, politici a intelektuálové všeho druhu. Mezi přednáškami se jej pak může každou chvíli někdo ptát, co usuzuje o tom či onom celospolečenském problému, jak hodnotí politickou situaci v kterékoli zemi světa a jestli odsuzuje či podporuje vojenskou intervenci těch, kdo jsou s námi na území těch, kdo jsou proti nám atp.

Nyní jsme v našich úvahách o tom, jak by asi žil člověk, který by věděl všechno, došli k úplně jinému závěru, než je myšlenka, kterou jsme měli na začátku. Už zde nemáme vystrašeného introverta schovávajícího se do koutku, ale veřejně známou osobnost, řekněme celebritu, neustále obklopenou davem lidí toužících po nemilosrdném vědění, bombardovanou dotazy na okrasné kaktusy, historii sociálně demokratického hnutí, trávicí soustavu křečků, nosnost betonových mostů, kulturní rozdílnosti mezi indiánskými kmeny Arvaků a Kogiů a mnoho dalších témat. Máme zde postavu, která je středem pozornosti, možná i středem veškerého dění. Lze předpokládat, že člověk vystavený takovému tlaku by po nějakém čase dostal chuť odejít někam do ústraní, schoulit se do klubíčka a schovat se před lidmi do postele pod peřinu. Možná by tento tlak přerostl až v pocity úzkosti a nihilismu a pokračoval až k myšlenkám na sebevraždu. A to jsme zase tam, kde jsme začali.

 

3.

Teď si představte člověka, který zná budoucnost. Nepředstavujte si ale žádného věštce nebo vizionáře. Dejme tomu že ten náš člověk má speciální druh paměti, který kromě minulosti dokáže pojmout i budoucnost. A té budoucnosti si pamatuje stejné množství, jako minulosti. Když si představíme život jako časovou osu s jedním bodem někde na její lince označujícím přítomný okamžik a vzpomínky jako jednotlivé více či méně důležité body či skupiny bodů na ose v minulosti, octnou se tytéž body zrcadlově obráceně s osou k bodu označujícímu přítomnost v úseku označujícím budoucnost. Třeba hned po narození si vzpomíná na průběh porodu, ale zároveň, ještě před umytím ví, že se za chvíli ocitne v náručí své matky. Jak postupně roste, vzpomínky na minulost přibývají, jak do počtu, tak do jejich stáří. A stejně tak přímo úměrně k tomu přibývají i vzpomínky na budoucnost. Ve školce už třeba dobře ví, jaké předměty bude mít v první třídě, že ho škola nebude bavit, že bude nenávidět třídní učitelku, ale že spolužáci budou celkem fajn. Na gymnáziu pak nebude mít starosti s přípravou na maturitu a výběrem vysoké školy, protože si bude pamatovat, že maturitu zvládne se samými dvojkami a na vysokou ho přijmou dejme tomu na francouzskou filologii. Již v kvintě si budě velmi dobře vědom, že ho studium francouzské filologie nebude bavit, přednášející ho budou štvát, nešťastně se tam zamiluje do spolužačky a pak z toho bude mít velké trápení, ale nebude schopen proti tomu cokoli podniknout. Přijme své vzpomínky na budoucnost, smíří se se svým osudem, univerzitní studium, setkání s nepříjemnými lidmi a nenaplněný vztah přetrpí a pak se dejme tomu proti svému racionálnímu uvažování přestěhuje do Kuala Lumpur, prostě jen proto, že bude vědět, že se tam přestěhuje.

Je to vlastně podobné utrpení, jako v případě člověka, který ví všechno. Člověk, o kterém si představujeme, že zná budoucnost stejně dobře jako minulost by byl hnán osudem, nevěda odkud a nevěda kam. V restauraci by byl nucen si objednávat jídlo, o kterém by předem věděl, že mu nebude chutnat. Chodil by na přijímací pohovory s jistotou, že nebude přijat. Čas od času by se musel jen tak praštit do hlavy jen proto, že by věděl, že to udělá. A to jsou jen v podstatě nevinné příklady, v životě jde někdy o mnohem závažnější rozhodování. Třeba když si dotyčný člověk vlastníma rukama postaví rodinný dům, přes rady přátel jej nepojistí, neudělá žádné protipožární opatření, dům pak po roce začne hořet, jeho majitel to včas zjistí, bude mít při ruce telefon, ale hasiče nezavolá a dům kompletně shoří i s veškerým rodinným majetkem. A to vše se stane jen proto, že se to tak bude muset stát.

Jen si představte takového štvance vlastního života, psance osudu, který jen naplňuje vlastní budoucnost ať je sebenesmyslnější a sebenepříjemnější. I ve chvílích úspěchů a chvílích, které bychom subjektivně považovali za šťastné, by byl smutný, protože by věděl, že později se dostaví neúspěch, doba blahobytu skončí atd. Naopak by se ale také mohlo stát, že by v situacích, které se hodí spíše k pláči, mohl, při vědomí budoucích úspěchů projevovat radost a veselí, což by mohlo vést k trapným situacím (třeba kdyby se na pohřbu své babičky hlasitě rozesmál vtipu, který uslyší o tři dny později). Člověk by to byl určitě velmi nevyrovnaný a choval by se před okolními lidmi zvláštně a nepředvídatelně. Těžko říci, jestli by byl oblíbený, či nikoliv, jestli by slavil v životě více úspěchů či proher. Asi by si jen tak žil, možná až apaticky by proplouval veškerým děním, nijak by ho nevzrušovalo, jestli je otrokem či otrokářem, bezdomovcem nebo magnátem s miliardovým jměním. Bylo by to, co by bylo, nastalo by to, co by nastat mělo. Vidím jej jako herce s perfektní pamětí, který dělá jen to a přesně to, co má předepsáno ve scénáři, ale nemá sebemenší ambice dokázat něco víc.

Největší krize u takového člověka by přišla přibližně po polovině života. – v době, kdy by se dozvěděl, kdy a jak zemře. Čím by se smrt přibližovala, tím detailnější obrázek okolností posledních dnů by se mu v paměti rýsoval. Věděl by třeba, jaké nesnesitelné bolesti jej čekají, kolik marných operací, nepříjemných chemoterapií atd. Kdyby mu byla souzena smrt nehodou, třeba při autohavárii, mohl by cítit chvění při každé cestě autem či chůzi podél silnice. Přátelé by to považovali za iracionální fobii či ozvěnu traumatického zážitku z dětství. Vědomí vlastní budoucnosti ve stáří a v umírání by minimálně po mentální stránce jeho stárnutí urychlilo. Aby se nám to dobře počítalo, tak si řekněme, že by tento člověk zemřel ve věku osmdesáti let. Někdy po čtyřicítce by si začal uvědomovat svou smrt a postupně stále více detailů. Nutilo by ho to více přemýšlet o smyslu života a čase, který mu ještě zbývá. Už v padesáti by si osvojit myšlení vyčerpaného starce a jeho přátelé by se s ním již nevydrželi bavit.

Milosrdnost i bídnost lidské paměti je její selektivnost. Ta by v uvažovaném případě fungovala i ve vzpomínkách na budoucnost. A tak by dotyčný člověk i přes své vidění do budoucnosti mohl stále zažívat i neočekávané. Většinou by se jednalo asi o maličkosti, ale právě tyto maličkosti, pokud by byly radostného charakteru, ale ne tak emocionálního, aby zůstal příliš dlouho v paměti (požitek z odpolední kávy, polibek od milované bytosti, vyluštění tajenky v křížovce), by se mohly stát ústředními pilíři důvodu žití, které by jinak bylo odkázáno na nezměnitelnou danost.

Pokládám si otázku, zda-li by o schopnosti tohoto člověka vnímat budoucnost stejně jako minulost, věděli lidé okolo něj. Jestli by o tom, co bude, otevřeně nebo i jen v náznacích hovořil, jestli by na něm bylo zjevné, že ví o něco více, než ostatní lidé. Jak jsem již zmínil, asi by se s touto vlastností občas choval poněkud podivínsky, možná až nesnesitelně. Jak by ale vydržel ono napětí, kteří mají ti, co vědí nepříjemnou pravdu ve společnosti nevědomých? Představte si třeba, jak sedí v hospodě se skupinou kamarádů a jedna slečna ze společnosti řekne, že psala přijímací test na vysokou školu, že se hodně učila, všechno že věděla a tak nějak celkově z toho má velmi dobrý pocit. Všichni kolem stolu jí již, aniž by znali konečné výsledky, blahopřejí k přijetí, jen naše imaginární postava ví, že se slečna na danou školu nedostane a místo studia bude v jedné závodní jídelně umývat nádobí. Jak by se měl v takovéto situaci tvářit? Co by měl říct? Nebo při návštěvě nemocného přítele, který s úsměvem oznamuje, že mu je lépe než včera, že se určitě brzy uzdraví, že i doktor říkal, že je vše na dobré cestě. Co by měl říci člověk, který ví, že se zdravotní stav nemocného ve skutečnosti zásadně zhorší a zanechá trvalé následky?

Představuji si to vyděšené pnutí svalů, to chvění celého těla, tu bezmocnost. Bezmocnost vycházející z obrovské moci, moci poznávat to, co nezná nikdo jiný, i když leckdo se po tom znalosti vlastní budoucnosti pachtí a lačně žízní a dal by všechno za to, aby do své budoucnosti mohl alespoň škvírou ve dveřích nahlédnout.

 

4.

Nyní máme tři hypotetické postavy. Představte si, že se spolu setkají v hospodě U Hranatého kozla (hospodu toho jména neznám, název jsem si vymyslel – to jen abych nebyl obviněn, že do svého textu zavádím product placement). Představte si, že sedí na pevných lavicích u pořádného dubového stolu, který jednou stranou naléhá na zeď s pitomými obrázky. První započne komunikaci ten, který se rád seznamuje. Pro účely našeho vyprávění jej pojmenujeme Franta. Tak tedy Franta se okamžitě zeptá obou společníků na jména, zaměstnání a bydliště. Toho, který ví všechno, nazvěme třeba Honza a toho, který zná budoucnost úplně stejně jako minulost Jirka.

Franta se tedy oběma pánům představí a začne se jich vyptávat, kdo jsou a co dělají. Honza opatrně odkašle, řekne, že je Honza a pak stručně představí svou profesi. To, že ví všechno, zatím tají.  Rukou si přejede vousy, ještě jednou odkašle. Jirka řekne na začátek, že se jmenuje Jirka a protože si pamatuje, že po této odpovědi z nějakého zcela nesmyslného důvodu vyleze na stůl a zakokrhá, tak vyleze na stůl a zakokrhá. Pak opět usedne a lavici a tváří se, jakoby nic. Přijde číšník, každý si objedná pivo. Chvíle mlčení. Jirkovi je tady nějak úzko a nepříjemně a začne se drbat v uchu, protože už když sem šel, věděl, že mu to tam nebude příjemné, že mu bude úzko a že bude mít nutkavou potřebu drbat se v uchu. Přinesou pivo, pánové si přiťuknou. Nastane další chvíle ticha. Franta mlčení prolomí a ptá se dál. Honza stále nechce prozradit, že ví všechno, přece jen, říká si, mohlo by toho Frantu napadnout, že se na něco zeptá a pak ještě na něco a tak pořád dál a dál a budeme tady do rána. Jirka také není moc sdílný – již před týdnem věděl, že se mu nebude chtít o sobě mluvit.

No hrom do toho, říká si Franta sám pro sebe, že já radši nepopojdu o stůl dál, za tenhle drahocenný čas jsem se mohl seznámit s pěti dalšími lidmi. Než se ale odhodlá, že vezme svůj půllitr a přesune se jinam, Jirka, protože ví, že se tak má stát, se usměje a řekne: „Já si pamatuji budoucnost. A tady Honza také má jednu speciální vlastnost, ale tu vám řekne až po třetím pivu.“ Dopijí první pivo, pak si dají druhé a třetí. Mezitím Jirka horlivě vysvětluje, jak to s tou jeho pamětí budoucnosti je, jaké to má výhody, nevýhody atp. Celou tu dobu Honza zarytě mlčí, mračí se a zahání myšlenky na významné historické mezníky zemí na pobřeží Jadranu.

Tři piva udělají své, a když si objednají pivo čtvrté, Honza přeruší Jirkův výklad (Jirku to vůbec nepřekvapí, věděl, že ho Honza utne v půlce věty) a řekne: „Já vím všechno.“ A vysvětlí, jak se to má s jeho věděním všeho a během čehož se sem tam nervózně podrbe na bradě mezi svými hustými vousy. Nakonec, mezi pátým a šestým pivem, se také Franta rozhovoří o svých nesčetných a nabývajících kontaktech a o tom, jak tyto kontakty využívá a při sedmém pivu prozradí i to, jak je zneužívá. To už ale mají pánové sníženou schopnost vstřebávání, analyzování a zapamatovávání si informací. Nakonec na všechny tři personál restaurace zavolá policii, protože nemají peníze na zaplacení. Jirka sice všechny zaměstnance zná a snaží se s nimi nějak dohodnout, ale ti se nenechají obalamutit a rázně si trvají na svém.

Když se ráno probudí na záchytce, Franta všechny přes své známosti hravě dostane ven a ze všech tří se stanou nerozluční přátelé.

 

5.

Tak se stane (stále však jen hypoteticky), že se naši tři přátelé dohodnou, že budou své schopnosti předvádět coby pouliční umění. Sejdou se v centru města na nějaké frekventované stanici metra, Jirka s sebou přinese pouzdro na kytaru (to proto, že věděl, že to udělá) a Honza rozhodne, že do něj budou vybírat peníze, protože ví, že to tak pouliční umělci často dělávají.

Najdou si volný plácek mezi stromy na široké pěší zóně se spoustou obchodů, služeb a restaurací, v blízkosti významných historických památek. Stoupnou si vedle sebe za otevřené pouzdro. Honza si na krk pověsí ceduli s nápisem: „Zeptejte se mě, na co chcete!“, Franta obrovský papír, kde stojí: „Seznamte se se mnou, seznámím Vás s někým dalším!“ a Jirka plakát hlásící: „Vím, co se stane za minutu. Zeptejte se mě!“

Kolem chodí lidé sem a tam, dívají se na to a ono. Pár lidí se shlukne kolem slepého harmonikáře, jiné zaujme kouzelník v červeném kabátu. První, kdo si Honzy, Jirky a Franty všimne, je skupinka tří turistů z Korey, kteří si pro ně nesrozumitelné nápisy na hrudích tří pánů vyfotografují.

Za chvíli k Honzovi přiběhne malý klučina a ptá se: „Jak se jmenuje hlavní město Irska?“ „Dublin,“ řekne Honza. „Před kolika lety se psi geneticky oddělili od vlků?“ pokračuje chlapec. „Před sto třiceti pěti tisíci.“ „V kterém roce a kde založila firma Ford svou první továrnu ve Velké Británii?“ „V roce 1911 v Manchesteru.“ „Kdo hraje reklamního odborníka Rogera Thornhilla ve filmu Na sever severozápadní linkou?“ „Cary Grant.“ „Kolik alb prodala skupina Pink Floyd v USA?“  „74,5 milionu.“

Přijde starší pán s šedivým baretem, dědeček toho kluka a křikne na něj: „S kým se to zase bavíš? Všude tě hledám! S takovými lidmi se nebav!“

„Tak nám aspoň přispějte nějaké drobné do pouzdra na kytaru,“ žadoní Honza, celý skleslý z toho, že ještě nikdo nic nepřihodil.

Dědeček se zamračí a hodí tam drobný peníz.

„To je málo!“ ozve se Jirka, který zná budoucnost, „hodíte tam ještě padesátikorunu!“

Děda se zamračí, chytne vnuka za ruku, naštvaně do pouzdra hodí padesát korun a spolu s hochem svižným krokem odchází.

Tu k Jirkovi přistoupí mladík, který se právě oddělil od slečny pozorující živou sochu natřenou na zlato. Ukáže na ní prstem a ptá se: „Co řekne, až sem přijde?“ „Až přijde,“ praví Jirka, „řekne: ,Pojď pryč, to vypadá divně!´ A pak ještě řekne: ,Ty si vůl!´“

Slečnu začne socha nudit, rozhlédne se, kam se ztratil její milý, a když ho pohledem najde, přijde blíž a řekne: „Pojď pryč, to vypadá divně!“ Muž se usměje a hodí do pouzdra desetikorunu. „Ty si vůl!“ řekne mu slečna, když vidí, jak tam minci hází. Mladý muž mrkne na Jirku, hodí mu ještě jednou tolik a potají, když se slečna dívá jiným směrem, zatleská.

Mezitím se dejme tomu nějaký podnikatel vedle ptá Franty, jestli náhodou nezná někoho s ekonomickým a strojírenským vzděláním, kdo ovládá plynně maďarštinu, italštinu a polštinu. Jirka vytáhne z kapsy kus papíru a napíše mu na něj čtyři jména s kontaktními údaji.

Na druhou stranu ulice se postaví bublinář a jeho obrovské bubliny přilákají pozornost většiny kolemjdoucích. K Frantovi, Honzovi a Jirkovi nikdo nepřichází, tak si musí lidi ulovit sami. Franta mezi kolemjdoucími pozná známého člověka (před třemi lety vedle sebe močili na veřejných záchodcích v jedné nádražní hale), osloví jej jménem, řekne mu, kde bydlí a čím se živí. Honza uvede několik historických zajímavostí k místu bydliště, vyloží popis práce dané profese a třeba ještě zmíní etymologický původ jeho jména. A Jirka jen tak mimochodem prohlásí, že dotyčnému za minutu spadne na hlavu mango. Zmatená oběť vědomostí těch tří se velice podiví a raději se k nim otočí zády a dělá, že jej velice zajímají obrovské bubliny. Potom mu něco spadne na hlavu, podívá se, co to je a zjistí, že to bylo mango.

Když tak stojí pár minut bez pozornosti okolí (veškerou pozornost si uzurpuje bublinář), řekne Jirka: „Teď to zabalíme a odejdeme.“ A tak to zabalí a odejdou.

 

6.

Představte si, že se Franta, Honza a Jirka nechají zaměstnat v mladém rozvíjejícím se kolektivu perspektivní dynamicky se rozvíjející společnosti. Jedná se o čerstvě založenou firmu, která se jmenuje ňŽř9Ω§*!#³, což je dost divnej název, ale my si myslíme, že se jedná o zkratku, která znamená zcela určitě něco velice duchaplného.

Jediný, kdo personalistům odevzdá své CV, je Honza, který naprosto přesně ví, co a jak má být v takovém strukturovaném životopisu napsáno, aby byl úspěšně přijat. Franta svůj životopis odevzdávat nemusí, je přijat díky svým bohatým známostem. Jirka by CV teoreticky odevzdat měl, ale protože ví, že ho stejně vezmou, tak se na to vykašle. K přijímacímu pohovoru ale přijde a řekne tam přesně to, co bude vědět, že tam řekne. Honza při pohovoru řekne přesně to, co se při takovém pohovoru má říkat, aby byl uchazeč bezpečně přijat. A Franta se jen přátelsky pozeptá na informace ohledně členů přijímací komise, respektive na to, co se v jejich životě v poslední době změnilo.

Pak nastane školení. Honza nedorazí, protože všechna pravidla provozu, smluvní podmínky, dohodu o mlčenlivosti, firemní hierarchii, informace o bezpečnosti a první pomoci i všechny dodatky k tomu všemu zná nazpaměť. Jirka celé školení prospí, protože si také všechny potřebné informace pamatuje – přečte si to všechno v manuálech o dva týdny později. Franta jediný při celém školení dává pozor, píše si poznámky a pořád se na něco ptá, především na osobní informace ohledně přítomných lidí.

Potom všichni zaměstnanci společnosti odjedou na společné teambuildingové soustředění do rekreačního střediska vysoko v horách. Franta se začne okamžitě po příjezdu seznamovat se všemi kolegy, členy personálu střediska, obyvateli blízké horské vesnice a náhodně procházejícími turisty. Jirka s Honzou se vydají objevovat adrenalinové aktivity, které jsou tu pro ně připravené. Nejprve si udělají krátký výlet do nedalekého sedla. Honza vypráví příběhy lidí, kteří zde tragicky zahynuli, popisuje chemické procesy vedoucí ke vzniku hornin, jež tvoří okolní skaliska, a vášnivě se rozhovoří o migračních trasách dravých ptáků, jejichž siluety spatří na obloze. Jirka se při celém výkladu nudí, protože jen slyší to, o čem předem věděl, že bude slyšet.

Potom si zkusí sjet na raftu kus ledovcové řeky. Honza ví, jak se takové divoké řeky na raftu sjíždějí a Jirka zase ví, co přesně v které chvíli udělá a že to proběhne bez problémů, takže se jim podaří splavit nejobtížnější úsek zcela bez problémů. Obdobným způsobem spolu překonají několik lanových překážek a nakonec zamíří k lezecké stěně. Honza leze a Jirka má jistit. Ale ve skutečnosti, se lana ani nedotkne, protože beztak ví, že Honza, až doleze úplně ke stropu, spadne na zem a natluče se. A tak se stane, že Honza vyleze po lezecké stěně až úplně ke stropu a ze shora spadne dolů na zem a natluče se.

 

7.

Teď už víme, že člověk, který by se rád seznamoval s novými lidmi a všechny by si pamatoval, by byl asi sympatický, přívětivý, inteligentní a dobře vychovaný. Své známosti by pravděpodobně využíval k osobním účelům, ale i k tomu, aby ostatním pomáhal spojit se s takovými lidmi, s jakými se potřebují spojit.

Také jsme si nastínili, že člověk, který by obsáhl všechno vědění světa, by mohl být uzavřeným introvertem žijícím v neustálých depresích, ale zároveň by své znalosti mohl využít za účely komerčními či ku zvýšení své prestiže.

V neposlední řadě jsme si domysleli, že člověk, který by si pamatoval budoucnost stejným způsobem, jako minulost, by po nějaké době pravděpodobně rezignoval na vlastní vůli a rozhodování a stal by se štvancem vlastního osudu, bezbrannou loutkou držící se bez emocí předem nalinkovaného scénáře.

Teď si představte člověka, který by spojoval všechny tři zmíněné osoby dohromady. Představte si člověka s neustálým nutkáním se seznamovat a zároveň schopností si všechny lidi pamatovat, který zná veškeré vědění lidstva a ještě k tomu by znal svou budoucnost a to ve stejném rozsahu jako minulost. Představte si takového člověka, který disponuje takovou mocí, respektive bezmocí, jakou všechny tyto tři vlastnosti poskytují. Jen si zkuste představit ty nedozírné možnosti, které by se tímto člověku otevřely. Možnosti mnohem širší, než jaké si dokážeme představit. Běsem tohoto člověka by bylo, že on by si tyto možnosti a možné důsledky představit dokázal, protože by věděl, co všechno se za těchto okolností může stát a navíc by věděl, co se stane. Představte si ho, jak celý vynervovaný běhá po místnosti s mozkem plným myšlenek, mlátí hlavou do zdi, chce s tím skončit, zabít se, nebo aspoň utéct někam do divočiny, přičemž ví, že místo toho za pět minut vyjde na ulici a postupně se seznámí se sto osmdesáti čtyřmi lidmi. Nechce se s nimi seznamovat, nezajímají ho a především už předem ví, kdo to bude a co ti lidé budou zač. Ale zároveň tam jít musí, kvůli své neutuchající touze se seznamovat a také proto, že tam prostě půjde.

Přestavte si jej, člověka, který si uvědomuje, že může změnit svět. Svět, jako celek i všechny jeho dílčí problémy jednotlivě. A zároveň třeba ví, že nikdy svět nezachrání, ani žádný dílčí problém, ani nikomu nepomůže, a to vše jen proto, že se tak prostě nestane.

Takový člověk by byl zcela jistě štvancem svého osudu. Vlastně by ani nemusel znát všechny informace a pamatovat si všechny lidi, stačilo by jen, kdyby jednotlivými znalostmi a známostmi disponoval jen tehdy, když by bylo třeba. Byl by například na něco tázán a v tu chvíli by si vzpomněl na to, co o pár vteřin později odpoví a to by odpověděl.

V každém případě, ať by takový člověk žil jakkoli, své schopnosti by využíval k čemukoli a vykonával by libovolné zaměstnání (určitě by nás napadla celá řada profesí, v nichž by se dotyčný mohl úspěšně realizovat), jeho život by byl po psychologické stránce velice komplikovaný a z hlediska vnějšího pozorovatele více než pozoruhodný.

Nyní ale tuto představu kvůli její složitosti opusťme a vraťme se raději k naší první představě setkání tří hypotetických postav, které jsme si postupně vymysleli v první, druhé a třetí části tohoto textu, v hospodě U Hranatého kozla.

 

8.

V hospodě u Hranatého kozla sedí na pevných lavicích u dubového stolu Honza, Jirka a Franta. Neznají se, ale, jak Jirka moc dobře ví, brzy se seznámí. Nejpotřebnější nutkání se se zbylýma dvěma seznámit má Franta. Představí se tedy první a kolegů se otáže na jména. Honza opatrně odkašle, řekne své jméno a profesi. Jirka také prozradí své jméno, načež si stoupne na stůl a zakokrhá. Začnou popíjet pivo a Jirka se najednou rozhovoří o své schopnosti znát budoucnost. Také Honza s pomalu se zvyšující hladinou alkoholu v krvi započne hovořit o svých znalostech úplně všeho a Franta popíše, jak se se všemi seznamuje a všechny si pamatuje.

Objednávají si další a další piva, počáteční nejistota a nervozita, a u Honzy a Jirky strach z cizích lidí upadne. V uvolněné atmosféře se nad sebou vzájemně se svými speciálními vlastnostmi začnou vytahovat.

„Já vím úplně všechno!“ křičí Honza a z paměti vyjmenuje celý rodokmen nizozemské královské rodiny, včetně vedlejších větví a jmen dětí, které se nedožily dospělosti.

„A já, vím, že nám za minutu a půl přinesou další pivo!“ překřičí ho Jirka a za minutu a půl se opravdu před každým objeví plný půllitr.

„A já znám toho sládka, co to pivo vyrábí!“ chlubí se Franta.

„A já vím, z čeho a jak se vyrábí!“ řve Honza.

„A já vím, že se ti teď, Honzo, to pivo vyliješ!“ huláká Jirka.

„To je nesmysl!“ zlobí se Honza a omylem drkne ramenem do své skleničky a celý její obsah vyteče na stůl.

„A já znám sedm set pošťáků!“ řekne Franta.

„Já sice žádného neznám, ale vím, kolik jich je, co mají v popisu práce a jaké mají platy!“ otočí se na něj Honza.

„A já si pamatuju, že jim ty platy za dva roky snížej a budou hromadně protestovat v ulicích!“ směje se Jirka s pocitem triumfálního vítězství nad těma dvěma.

Tak se tam překřikují, kdo co všechno ví, zná, kdo je lepší, pijí jedno pivo za druhým a každého napadají pořád další a další záležitosti, kterými by se chtěl pochlubit. Žádný z nich ostatní neposlouchá, od stolu zní jen nesourodá spleť ožraleckých pokřiků. Když tu náhle utichnou. Stane se totiž něco, co nikdo z nich, dokonce ani Jirka, neočekával. V jednu chvíli všichni ty své speciální schopnosti ztratí. Honza si pamatuje už jen něco, Franta v tu ránu zná všeho všudy jen sto padesát devět lidí a Jirka nemá tušení, co se bude dít dál.

Sedí tam u dubového stolu, civí na sebe a na prázdné půllitry, oči vykulený, dech zaražený. Co teď? Všechny tři již z dříve popsaných důvodů celý život pronásledovala frustrace a teď jim tato frustrace chybí. Byli na ni již zvyklí. S touto novou frustrací, která vyvěrá ze ztráty speciálních vlastností, příjemných i odpudivých zároveň, se ještě nesetkali.

„Prosím vás, nemohl byste mi půjčit naučný slovník?“ škemrá Honza, když přijde číšník.

„Promiňte, ale zapomněl jsem vaše jméno,“ řekne číšníkovi Franta skoro s pláčem, „mohl byste mi ho, prosím, zopakovat?“

„Co se teď stane? Co se bude dít?“ ptá se Jirka žalostně.

Číšník se pánů zeptá na důvod jejich skleslosti a oni mu vysvětlí, co se právě stalo. Kývá hlavou, jako že tomu všemu věří a aby je uklidnil, přinese každému štamprli. Slivovice spláchne chmury jen dočasně, naopak u všech tří spíše podnítí novou potřebu o nich hovořit. Franta začne obcházet místní štamgasty, kteří si ještě pamatují, jak se s nimi při příchodu čile seznamoval. Teď k nim přistupuje jako k naprosto neznámým lidem a vysvětluje jim, co je potkalo. Jirka a Honza se k němu přidají a také hovoří o tom, jak ještě před půl hodinou jeden věděl všechno, druhý si pamatoval všechny lidi, co v životě potkal a třetí a znal budoucnost stejným způsobem, jako minulost. Štamgasti jen poslouchají, občas to nějak blbě okomentují nebo se přihlouple na něco zeptají a pozvou každého ještě na jednu štamprli.

 

9.

Když Honza, Jirka a Franta vystřízliví, navzdory osudu pokračují ve vyprávění stejných řečí, že prý jeden z nich si pamatoval strašně moc lidí, další že věděl úplně všechno a ten třetí, že znal budoucnost, nechají je zaměstnanci hospody U Hranatého kozla odvést do blázince.

Léčebna pro choromyslné se nachází v kterémsi zapadákově daleko na venkově. V blízkém městečku mají jen jednu autobusovou zastávku, kapličku, smíšené zboží otevřené v pondělí a ve středu, a nově postavenou smuteční síň. Jinak vůbec nic. Kolem se rozprostírají hluboké lesy a pastviny obývané stády krav. Ústav sídlí v budově bývalého zámečku s obrovskou zahradou. Všude tu chodí blázni, kteří dělají divné věci a povídají pořád dokola strašlivé nesmysly. Kromě nich tam chodí doktoři v bílých pláštích, kteří se svým chováním a řečmi, v očích našich tří imaginárních postav, příliš neliší od pacientů.

Naši tři noví obyvatelé jsou ubytováni na pokoji, který se podobá cele, a okamžitě se musejí přizpůsobit nastolenému řádu. Budíček v šest, večerka v deset, oběd o půl dvanácté, žádné pivo atd. Honzu navíc pod nátlakem oholí.

„No to teda ne, todleto!“ protestuje Jirka, „Tohleto vůbec nemělo být, to jsem si před příjezdem nepamatoval!“ A doktor jen přikývne „Ale samozřejmě,“ řekl, „však my vám všechno připomeneme.“

„Počkejte,“ vzteká se Franta, „až já si vzpomenu na deset tisíc nejlepších přátel, kteří sem pro nás přijdou, osvobodí nás a vás všechny skopou do kuličky!“ A doktor se jen pousměje. „Jistě, jistě, jen jim, prosím, sdělte, aby se předem ohlásili na recepci!“

„Až já si na všechno zase vzpomenu,“ hrozí Honza, „tak dám své vědomosti dohromady a vyhodím to tady do povětří a vás všechny poženu před soud, kde vyjádřím neprůstřelnou obžalobu, a vy všichni půjdete sedět!“ Doktor na to odvětí: „Dobrá, tak až si na všechno vzpomenete, na něco se vás zeptám a vy mi určitě na vše bezchybně odpovíte.“

A místo, aby je doktor vyslechl a snažil se jim porozumět, předepíše jim prášky a pošle na ně sestry s injekčními stříkačkami. „Copak jsme nějací feťáci?“ trucují nepochopení pánové.

Přes den pacienti pracují v chráněných dílnách, kde pletou svetry a hadrové panenky, háčkují, vyšívají a lepí obálky. Jindy pracují na zámecké zahradě, kde hrabou listí, přesazují květiny a okopávají záhony.

Ředkvička se latinsky řekne radicula. Honza, když ředkvičky vytahuje z hlíny a vkládá do kbelíku, se rozpomene, že dříve latinský název ředkvičky znal, ale teď si na něj za nic na světě nedokáže vzpomenout. To ho štve a taky ho štve, že nerozumí odborným pindům, které lékaři při každém vyšetření zapisují do zdravotní dokumentace. Dřív by se v tom s přehledem orientoval, teď to pro něj bylo španělskou vesnicí. Jirku zase irituje, že když jde na vyšetření, nepamatuje si předem, na co se ho ti brejlatí pánové v bílých pláštích budou ptát. A Franta si pořád snaží vybavit někoho, kdo by je mohl z této bryndy vytáhnout.

Jsou to strašná muka, co Honza, Jirka a Franta prožívají zavřeni v blázinci, kde jim nikdo nevěří a oni s tím nemohou nic dělat. Ví jen, že před ztrátou svých schopností by se ze svého zajetí dostali hravě – to je jim zde ale bylo houby platné. Jedinou světlou stránkou této epizody je, že se nikdy neudála, protože si už od začátku celý příběh tohoto textu pouze představujeme.

 

10.

Po nějaké době doktoři v blázinci Honzovi, Jirkovi a Frantovi jejich povídání uvěří a na doporučení přednosty ústavu je nechají převést do zoologické zahrady. Tam je pověření zřízenci, jinak krotitelé kočkovitých šelem, zavřou do klece umístěné mezi výběhem paviánů a pavilonem lenochodů. Na klec jim pověsí cedulku s popiskem, kde budou populárně naučnou formou stručně uvedeny nejzajímavější fakta z lékařských zpráv z léčebny, poznámka, že ve volné přírodě se již ani jeden z nich nevyskytuje a důrazný zákaz krmení. Muži si sednou na zem (židle se v prostorách určeným pro pobyt živočichů vystavených v zoo nevyskytují) a trucují.

Kolem chodí návštěvníci zahrady, moc si našich tří mužů nevšímají, a raději pozorují lenochody a paviány. Jde kolem třeba rodinka s dětmi a maminka děti žene od klece pryč, protože se sem přišli kochat pohledem na zvířata, nikoli na lidi. Pozornost, ale nijak velikou, jim pravidelně věnují jen krmiči a čas od času je preventivně prohlédne veterinář. Jinak tam přebývají osamoceni, bez jakékoli aktivní činnosti či zajímavých podnětů.

Až jednou, tuším za úplňkové půlnoci, zrovna když sedí mlčky vedle sebe a zírají na hvězdy, se to stane. Snad na obloze zazáří šťastná hvězda, snad spadne meteor, všichni si přejí to samé a jejich přání se okamžitě vyplní. Zkrátka a dobře, ztracené speciální vlastnosti všech tří pánů se v jednom mžiku navrátí a oni začnou jásat a plesat radostí. Řvou a vyvádějí tak, že nejprve probudí spící paviány, potom lenochody, postupně další zvířata a nakonec i nočního hlídače, který jim za to přijde vynadat.

Ze své změny se však neradují příliš dlouho. Již druhého dne si uvědomí, že znovu nabyté znalosti nestačí, je potřeba je prakticky realizovat. Od té doby Franta s Honzou spřádají plány, jak se odtamtud dostat. Honza teď zná spoustu možností, jak se vysvobodit, ale k uskutečnění žádné z nich nemá k dispozici potřebné prostředky. Franta si zase vzpomněl na několik desítek tisíc lidí, kteří by je mohli dostat ven, jen se s žádným z nich není schopen skontaktovat a situaci mu vysvětlit. Jen Jirka sedí zasmušile v rohu, mlčí a snaží se na nic nemyslet, protože ví, že v té kleci všichni tři zůstanou až do smrti.

 

11.

Představte si výrazně nalíčenou paní s komplikovaným účesem a klinkajícími se zlatými náušnicemi, jak se nese na vysokých podpatcích, vede si na vodítku jezevčíka a zrovna když kráčí po vrcholu Mt. Everestu, potká kamioňáka v kožené bundě, jak si nese v ruce prázdný kanystr. Jezevčík se rozeběhne k pánovi, začne štěkat, ale dáma trhne šňůrou od vodítka a psa tak zklidní. „Kampak to jdete s tím kanystrem?“ ptá se řidiče.

„To víte,“ odpovídá pán z kamionu, „došel mi benzín, tak hledám nějakou pumpu, kde bych mohl dočepovat.“

„Ale tady jste špatně,“ říká paní na vysokých podpatcích a zase trhne vodítkem, protože jezevčík ucítil nějaký zápach na samém okraji vrcholu hory a chtěl se tam jít podívat. „Tady jste na vrcholu Mt. Everestu, na nejvyšší hoře světa. Tady žádné benzínové pumpy nejsou!“

„Opravdu? To jsem netušil. Asi jsem někde blbě odbočil z dálnice. A pak mi shodou okolností došel benzín a vydal jsem se s tímto kanystrem hledat pumpu.“

„Tak to jste asi opravdu zabloudil. Podívejte se, tady to máte napsané.“ Ukáže na rozcestník, kde na horní destičce stojí: „Mt. Everest (Džomolangma) – vrchol, 8848 m. n. m.“ A pod ní je šipka s nápisem „Federativní demokratická republika Nepál“, a druhá ukazující opačný směrem, kde je napsáno „Čínská lidová republika“.

„Aha, no jo, máte pravdu,“ kývá hlavou řidič kamionu, „to jsem teda ale úplně někde jinde, než jsem chtěl být.“

„Můžete se podívat na mapu.“ Paní se otočí na podpatcích a ukáže na dřevěnou tabuli s mapou umístěnou hned vedle jiné tabule, nadepsané „Naučná stezka Himaláje, zastavení 6. – Mt. Everest“, kde jsou popsány informace pro turisty.

Pán v kožené bundě položí kanystr na zem a přistoupí k mapě. Chvíli si prohlíží, kde co je a pak se ještě začte do tabule naučné stezky. „Tak jsme teď nejvýš, co to na Zemi jen jde,“ zabrblá si sám pro sebe a paní s jezevčíkem ho slyší a přivětí: „Jo. Výš už to nejde.“

„No jo,“ pokračuje kamioňák v četbě informací na tabuli, „já si říkal, že je tady nějaký řídký vzduch. Tak to se mi jenom nezdálo, ono to tak dokonce i je. Hm… Hm…“ Čte dál.

Paní na podpatcích podrbe svého jezevčíka za ušima a pak zavolá na řidiče: „A pokud máte pětikorunu, můžete se podívat dalekohledem po okolí!“

Pán od kamionu sáhne do kapsy ve své kožené bundě, vytáhne peněženku a najde stříbrnou minci. Hodí ji do otvoru u dalekohledu. „To je nádhera,“ říká si sám pro sebe s okem přilepeným k okuláru, „ty hory! A ty ledovce!“

„Krásný pohled, že?“ ptá se paní na vysokých podpatcích. „A abych nezapomněla, chtěla bych se vás zeptat, jak se jmenujete, kde pracujete, kde bydlíte, kde jste se narodil, co děláte ve volném čase, jaké jsou vaše zájmy, kolik umíte cizích jazyků a které jste navštívil země…“

Řidič kamionu odvrátí pozornost od dalekohledu a s údivem se podívá na paní s jezevčíkem. Stručně představí své jméno a profesi a jen co z něj opadne ostych, odpoví jí postupně na všechny otázky, které mu žena položila. Ta dáma je totiž zřejmě člověkem, který se rád seznamuje s novými lidmi a pravděpodobně si pak také všechny pamatuje. No vidíte, a my jsme si takového člověka až do této chvíle představovali jako sympatického a komunikativního muže, který dokonce podle předpokladů vyložených v minulé části má zemřít v zoologické zahradě! A ona je to ve skutečnosti výrazně nalíčená žena, která se na vysokých podpatcích a s jezevčíkem na vodítku prochází po Himalájích (a jmenuje se Matylda – to jsme zapomněli zmínit)!

 

12.

Představte si, že ze Země vyletí raketa, opustí její atmosférický obal a řítí se do meziplanetárního prostoru. Uvnitř to vypadá jako v autobuse městské hromadné dopravy – sedačky s barevným potahem, žluté tyče na držení, reklamní plakátky v pásu u stropu. Na digitálním proužku nad chodbičkou vedoucí středem jezdí názvy následujících zastávek psané zářivým tiskacím zeleným písmem. Z amplionu se ozve: „Příští zastávka: Mars – zastávka na znamení.“

Sedí tam paní s těžkou taškou na klíně a kouká se z okénka na zmenšující se planetu Zemi. Vedle sedí muž středního věku se sluchátky v uších a pohupuje se do rytmu bicích. Také tam sedí malá holčička se školní brašnou a trochu se klepe ve strachu před pohledy ostatních cestujících, které o ní čas od času zavadí. V prostoru pro kočárky a vozíčky na sklápěcí sedačce sedí výrazně namalovaná paní se třpytivými zlatými náušnicemi a vysokými podpatky, zrovna jako paní Matylda, kterou jsme o několik odstavců výše potkali na vrcholu Mt. Everestu. Jen místo jezevčíka s sebou má obrovského vlčáka s náhubkem na čumáku.

Dva teenageři stojí na otočné plošině v harmonice uprostřed rakety a hlasitě se baví. Vzhledem k tomu, že čas od času použijí nějaké sprosté slovo, důchodce, který sedí pár metrů za nimi se tváří pohoršeně. Jiní dva teenageři stojí v chodbičce, a jak se spolu baví, přešlapují z místa na místo, až se dostanou do blízkosti dveří. „Opusťte prosím prostor dveří!“ křičí na ně řidič ze své kabinky a mladíci se přesunou blíže ke středu rakety.

Země pomalu mizí z dohledu, Slunce se také zmenšuje, a proto se v raketě rozsvítí světla u stropu. Než se pořádně rozzáří, párkrát zablikají, což vlčáka té paní, co vypadá jako Matylda, trochu rozhodí. Chvíli na to ale už zase spokojeně vrtí ocasem. Skrz přední sklo rakety je již patrné přibližující se červené kolo planety Mars. Z okénka jsou vidět hvězdy, malá holčička s taškou do školy se je snaží spočítat. Tu však výhled na chvíli zakryje prolétající asteroid, takže děvčátko ztratí přehled, které z hvězd již započítala, a které nikoliv.

Na sedačce u okna před plošinou pro kočárky sedí pán, pravděpodobně pojišťovací agent, v černých kalhotách a proužkované košili s černým kufříkem položeným u nohou a čte noviny. Právě upíná svou pozornost dejme tomu na článek o výhodách restriktivní fiskální politiky. Pak se podívá na hodinky, a protože má ještě čas, přečte si další článek, který se zabývá třeba možnostmi pohledů na strukturu sociální stratifikace. Pak se znovu mrkne na hodinky, zavře noviny a podívá se z okna. Červená koule před raketou se pomalu zvětšuje. Na digitálním proužku u stropu běží nápis: „Příští stanice: Mars – zastávka na znamení.“ Pán tedy schová noviny do kufříku, vstane a zmáčkne signalizační tlačítko. Nad každými dveřmi se rozsvítí nápis „Stop.“ Pán, který je pravděpodobně pojišťovacím agentem, vezme do ruky svůj kufřík a až do přistání čeká drže se svislé tyče v prostoru pro kočárky vedle obrovského vlčáka.

Když se z rozhlasu ozve: „Mars – zastávka na znamení“ a raketa přistane, dveře se otevřou a pán s kufříkem vystoupí ven. Kolem není nic, jen všude samé červeno. Dveře se zavřou, raketa opět vystartuje, z rozhlasu zazní: „Příští zastávka: Jupiter.“

Vzhledem k tomu, že na Marsu není nic (tedy kromě toho červeného prostranství všude, kam oko dohlédne), musíme předpokládat, že pán s kufříkem měl k vystoupení na této zastávce nějaký velice důležitý důvod. Asi se jedná o člověka, který zná budoucnost (zřejmě si ji pamatuje úplně stejným způsobem jako minulost), takže ví, co ho zde potká. Nebo zde vystoupil proto, že již před nastoupením do rakety věděl, že to udělá.

 

13.

Představte si, cokoli chcete (třeba to, co se stane s pánem s kufříkem stojícím na červeném povrchu Marsu poté, co mu raketa zmizí z očí)! Možnosti fantasie jsou neomezené!