Tisíce Syřanů nedobrovolně přebývá v nejchudší zemi Evropské unie. Bulharská vláda není schopna v uprchlických táborech zajistit důstojné podmínky pro přežití. Přesto uprchlíci preferují strádání v cizině před setrváním v rodné zemi.
Adibovi je jednadvacet let. Dům jeho rodiny v Aleppu zničila bomba, rodina přišla o příjem a všechny jistoty. Proto Adib, který před válkou nestihl ani dokončit školu, v březnu tohoto roku utekl se svojí ženou do Turecka. Jako Kurdové jezídského vyznání však v Turecku neměli příliš mnoho šancí na důstojný život a získání práce, proto se vydali směrem blíže k Evropě, do Istanbulu. Tam potkali převaděče, který jim slíbil, že je zadarmo dostane do Evropské unie. Nicméně po překročení bulharských hranic si pod výhružkou smrti řekl o 5 000 euro. Manželé peníze zaplatili a pak byli necháni napospas osudu. Nyní žijí už přes čtyři měsíce v uprchlickém táboře Harmanli v Bulharsku – v zemi, o jejíž kultuře, historii či jazyku nevědí vůbec nic. V alarmujících hygienických podmínkách s nedostatečným zdravotnickým zázemím se jim zde narodilo dítě. Rodina zde bydlí namačkaná v místnůstce s kovovými palandami, kam přestěhovala veškerý svůj majetek. Čeká na uprchlický status a doufá, že se v brzké době bude moci přestěhovat do Německa, kde již přes dvacet let žije Adibův strýc.
„Každý příběh je drama,“ říká Diana Dimova, dobrovolnice, která uprchlíkům pomáhá už od vzniku uprchlického tábora na podzim 2013. Diana pracuje v jedné protestanské neziskovce, zaměřující se na sociálně slabé rodiny a matky samoživitelky ve města Stará Zagora. Uprchlíkům se věnuje ve volném čase, někdy se kvůli nim vybírá i dovolenou. Času stráveného s nimi ale nelituje. Říká, že se od nich naopak stále něco nového učí. S dalšími dobrovolníky vytvořila neformální organizaci „Přátelé uprchlíků,“ která se snaží v rámci omezených možností život v táboře alespoň trochu zpříjemnit. Poslední dobou se zaměřují především na práci s dětmi, které jsou zde bez rodičů. Těch je zde kolem osmdesáti. Některé z nich do Bulharska poslali jejich rodiče s převaděči nebo jinými uprchlíky samotné, protože celá rodina si útěk kvůli jeho finanční náročnosti nemohla dovolit. Jsou zde také sirotci nebo děti, jejichž rodiče jsou nezvěstní.
Země původu: Sýrie
Uprchlický tábor Harmanli je největším z šesti táborů v Bulharsku. Nachází se v areálu bývalé vojenské základny, která prochází rekonstrukcí z evropských dotací. Podmínky zde nejsou nijak dobré, část uprchlíků žije ve zchátralém objektu, část v provizorních bungalovech. Některé rodiny si stěžují, že svoji ložnici musí sdílet se třemi dalšími , zatímco jiné rodiny mají místnost samy pro sebe. První dva měsíce zde velká část uprchlíků byla nucena přespávat ve vojenských stanech, a to navzdory tomu, že teploty v noci dosahovaly až mínus deseti stupňů celsia. Podle Diany bulharská vláda reagovala velmi pomalu, v první fázi byli uprchlíci existenčně závislí na darech od dobrovolníků, jako je ona. Dnes je situace o něco lepší, balíčky s jídlem dostávají od pracovníků Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR), základní lékařskou pomoc od Červeného kříže. Kromě těchto organizací a výše zmíněných „Přátel uprchlíků“ se jim soustavně nevěnuje nikdo. Ani uvedené organizace by se však neobešly bez pomoci samotných uprchlíků – část z nich umí anglicky a pomáhá s překlady, které by jinak mohlo být velmi náročné zajistit.
Dříve sem byli kromě Syřanů umístěni i Afghánci, ale kvůli vyostřeným vztahům, způsobeným předsudky a náboženskými odlišnostmi, byla tato menšina přesunuta a tábor je nyní určen pouze uprchlíkům ze Sýrie. V táboře je v současné době 2 700 míst, z nichž obsazených je kole sedmnácti set. Zhruba osmdesát procent uprchlíků jsou muslimové, zbytek křesťané, jezídi a další. Pro křesťanskou menšinu je zde k dispozici jedna místnost, která je používaná jako příležitostný kostel, nechybí audio bible v arabštině a kurdštině.
Zpátky domů nemohou
Problém je, že v táboře není celkem nic moc co dělat. Adib říká, že si občas vyjde na procházku, občas se dostane na internet, jinak žádné produktivní možnosti trávení času se nenabízejí. Nezbývá nic než čekat na nejistou budoucnost, často bez informací o situaci, v jaké se nacházejí příbuzní v Sýrii, ani jestli tam stále ještě žijí.
Syřanům, kterým se podaří v Bulharsku získat status uprchlíka nebo humanitární status, tábor opouští a hledají si bydliště v některém jiném městě. Řada z nich se stěhuje do Staré Zagory, do města, kde žije a pracuje Diana. Syřané si toto město vybírají proto, že zde už žije arabská menšina. Jak říká Diana, i přes to je integrace obtížná. Uprchlíci neumí jazyk a neznají zdejší kulturu, většina společnosti se na ně dívá s předsudky. V neposlední řadě je problémem i to, že v Bulharsku původně nikdo z uprchlíků žít nechtěl. Navzdory tomu podle serveru syrianrefugees.eu o zde o azyl zažádalo již více než jedenáct tisíc Syřanů.
Podle statistiky zveřejněné na webu UNHCR ze země do okolních států uteklo již více než čtyři miliony lidí, necelá polovina do Turecka, které je přehlcené a uprchlíkům nenabízí žádné životní perspektivy. To, že se snaží překročit hranice Evropy, je proto logické. Jakmile jsou však na území členského státu Evropské unie zadrženi, musí zde požádat o azyl nehledě na to, jestli do dané země původně směřovali. Dostat se legálně dále na západ je obtížné, dostat se tam ilegálně je riskantní. Nicméně ani cesta přes půlku Evropy není tolik nebezpečná, jako kdyby se rozhodli pro návrat do rodné země. I řada uprchlíků přebývajících například v Turecku raději za tiché tolerance úřadů zůstává stabilně ve stanech na zanedbaných městských periferiích, než aby riskovala konflikt s policií a nucený přesun zpět do Sýrie. Tam pokračuje nepřehledná politická situace, válečný konflikt a s tím spojená humanitární krize. Návrat domů, kde často již žádné domovy nemají, je pro ně děsivější představou, než nuzné podmínky na útěku.
Text byl původně publikován v časopise Rozvojovka.cz