To ne já,
to můj odraz v zrcadle se tak udiveně tvářil

To ne já,
to mé nohy běžely úzkou pěšinou
            pryč za město
            za poslední tovární halu
            za sklad stavebního materiálu
            a zarostlou slepou kolej
To mé nohy běžely až na tu nikdy nekosenou louku
v jejímž prostředku stojí jediný strom

To ne já,
to mé tělo usedlo na kámen do stínu toho stromu

Plachá srna přeskočila rezivý ostnatý drát
            na kraji lesa

Popelavý pták se proletoval nad tou loukou,
v jejímž středu sedělo mé tělo

Nikdy nezapomenu na tu vteřinu ticha
na ten moment, kdy se i Země zastavila
a na chvíli se přestala otáčet kolem své osy

To ne já,
to mé oči pozorovaly krajinu
liduprázdné prostory divokých luk
            a prastarých lesů

Stromy tiše pokyvovaly větvemi
a Sluncem rozpálené bílé kameny rozeseté po okolí
            hleděly na azurově modrou oblohu

Bylo to tam, za koncem města,
za poslední továrnou,
za skladištěm stavebního materiálu
a za slepou kolejí
Tam, kde se kobylky nechají chytit do dlaně
Tam, kde roste divizna a vlčí mák
a vzrostlý dub uprostřed louky
            zatíná kořeny po nitra země

To ne já,
to celý vesmír prostupoval mnou
Nadechoval jsem hvězdný prach,
dotýkal se mlhovin a vzdálených galaxií

Seděl jsem na kameni, ve stínu jediného stromu, uprostřed louky